Premiéry 2021/2022

103. sezóna

Bez vnějších efektů a okázalých gest, s úctou a respektem… Najít vztah k tomu něžnému, hravému a také hlubokému dílu. Vždyť tu jde o podstatné společenské problémy, ta témata jsou a budou stále aktuální. Úcta k zemřelým, morální odpovědnost, láska, blízké vztahy mezi příbuznými a přáteli. A k tomu půvabný nadhled, hravost, něha, magické prostředí lesa.

Tomáš Svoboda ¹⁹⁷²

Goldoni po ostravsku aneb Sluha dvou pánů

„Do hlediště Divadla Antonína Dvořáka jsem usedal nejistě; ostravská variace na Sluhu dvou pánů vzbuzovala spíš obavy než nadšené očekávání. A bylo z toho překvapení nadmíru příjemné.“

Vladimír Mikulka / nadivadlo.blogspot.com

Tomáš Svoboda ¹⁹⁷²

Český dramatik, scenárista, překladatel a divadelní a filmový režisér. Po absolutoriu studia režie na brněnské JAMU působil jako umělecký šéf chebského divadla Nítě, později v pražském divadle Rokoko a v Městském divadle Kladno. Dnes pracuje jako host pravidelně na řadě scén u nás i v zahraničí, zejména v Polsku. Z polštiny rovněž překládá divadelní hry, činohra NDM uvádí jeho překlad úspěšné komedie Testosteron, již diváci mohou navštívit v Divadle Jiřího Myrona. Výrazná tendence k osobitému autorskému pojetí je ostatně klíčovým aspektem v tvorbě Tomáše Svobody. V minulosti úzce spolupracoval s dramatikem, dramaturgem a scenáristou Petrem Kolečkem. Dnes se Tomáš Svoboda věnuje také filmové režii. Debutoval v roce 2014 komedií Hodinový manžel, v současné době připravuje svůj čtvrtý snímek s názvem Indián.

A proč by člověk nemohl sloužit dvěma pánům naráz? Brát dva platy, dvoje stravenky… A mít dvakrát dovolenou!

Petr Panzenberger jako ostravský Truffaldino z Dubiny!

„Trufa, který je hlavním hybatelem děje a zároveň průvodcem po celém představení, zobrazuje Petr Panzenberger jako mužskou směsici veškeré ostravské pouliční poetiky. Panzenberger je na jevišti téměř pořád, jeho Truf je nesmírně vitální, kroutí se jak had, ovládá všechny možné finesy podbízení, vlichocení, obalamutění, přesvědčování. K tomu je navíc zdánlivě prostomyslný, ve skutečnosti je však chytrý a vtipný jako málokdo.“

Vladislav Vrchovský / ostravan.cz

Začátkem listopadu bude uvedena v Divadle „12“ světová premiéra hry Laterna. Jedná se o vaše autorské přepracování klasické Jiráskovy hry Lucerna. Začnu otázkou, čím vás osobně Lucerna zaujala? Jakou sílu výpovědi jste objevil v původním textu?

Je to kanonická hra o češství – pokud tedy přijmeme, že něco takového existuje. A dle mého názoru mluví spíše o českém podvědomí, někdy v dost panoptikální podobě, než že by to byla líbezná pohádka se šťastným koncem v podobě jakési společenské smlouvy mezi vrchností a lidem českým. Velkým nedorozuměním je dívat se na Jiráska optikou povinné školní četby padesátých let čili optikou Nejedlého zploštění, jakési líbivé koruny zlatého fondu české kultury. Stejná kastrace potkala téměř vše, co si tento lidový komisař přes kulturu vzal do parády – ať se chopil Boženy Němcové, či J. K. Tyla. Přitom jsou to zásadní texty o poměrně strastiplné existenci v české kotlině, Tylův Strakonický dudák je toho excelentním příkladem. Forma pohádky je pak (to je asi podstata pohádek) temnou slují, či – viděno ostravsky – šachtou, vedoucí přímo do hlubin komplexů, ty národní nevyjímaje.

Navážu druhou otázkou, z čeho vyvěrala potřeba ji převyprávět znova?

Já mám různé záludnosti v interpretaci takzvaně notoricky známých her (takzvaně, neboť ve skutečnosti je málokdo četl) jako koníčka uvnitř své profese, takže ty alternativní verze jsem párkrát přehrál kolegům u piva a jak jsem zjistil, dost je to bavilo, ono některé výklady jsou místy vskutku bizarní… Současný šéf Vojta Štěpánek v tom viděl potenciál „skutečného“ divadla, tak mě v podstatě ukecal, abych to sepsal a nějak to transponoval na jeviště. Já sám jsem tu potřebu neměl. Někdy jsem si dokonce říkal, do čeho jsem se to sakra nechal uvrtat. (Smích)

Pobavme se teď nejen o obsahu a tématech, ale i formě výpovědi. Laterna je zpracována formou herecké laboratoře. Mohl byste čtenářům přiblížit, co si pod tímto pojmem mají blíže představit? A proč právě herecká laboratoř pro převyprávění tohoto klasického příběhu?

To je jednoduché – protože dává svobodu… Předobrazem bylo Actors Studio v New Yorku, jakási platforma pro výzkum herecké profese. A tyhle mistrovské třídy, či workshopy jsou určeny jak profesionálům, tak poučenému publiku. A často je to ověřování toho, nakolik je rutinní pohled na klasické texty oprávněný a co netušeného by v sobě mohly skrývat. Vypadá to tak, že někdo zahraje svoji verzi, někdo jiný ji zpochybní, přinese vlastní výklad, vyrukuje s argumenty z historických pramenů, či z tak zvaného života. Pak se vše relativizuje tak, jak to leží a běží, někdo to opepří historkou, která nemá daleko k nactiutrhání či ke konspirační teorii a kupodivu se ta nesourodá směsice stále nějak, a v podstatě výlučně, týká Jiráskovy hry Lucerna. A patří k tomu i ona laterna; pokud to někomu evokuje mechanismus zvaný laterna magika, pak je na správné stopě.

V obsazení se mimo jmen stálých členů souboru činohry objevuje také jméno hostující herečky z Prahy – Anity Krausové. Kromě toho, že ji diváci mohou znát z různých filmů a seriálů, stojí také za zmínku, že jde o zajímavou hereckou osobnost pražské scény nezávislých divadel. Jaké pro vás bylo profesní setkání s touto herečkou?

Anita je (kromě hereckého talentu) svérázný hledač a nacházeč, čehož dokladem jsou i pořady, které moderuje v rozhlase. V inscenaci hraje režisérku a je silným protihráčem bývalého partnera, který ji před lety učil řemeslu (hraje ho David Viktora). Kromě toho je dalším vzděláním teatroložkou a zároveň překladatelkou z němčiny, což jsou jedinečné předpoklady pro tuto dost nestandardní roli. Byla to skutečně spolupráce, neboť jsme si nemuseli sáhodlouze vysvětlovat základní východiska, bavili jsme se ihned o meritu věci, doufám, že se na to dívá obdobně.

Přešel bych k jinému tématu. A sice k tomu, že letos oslavíte jubileum – své šedesáté narozeniny. Je to krásné kulaté číslo a symbolicky je jistě dovršení této dekády vnímáno jako určitá etapa života. Proto mi dovolte k této příležitosti krátké ohlédnutí za vaší dosavadní tvorbou. A myslím, že za ohlédnutí nestojí pouze vaše účinkování v NDM, ať už v roli bývalého šéfa, či současného kmenového režiséra, ale i vaše působení na ostravské divadelní scéně jako takové. A jak napovídá vaše jméno, máte polský původ. Co vás vlastně přivedlo do Ostravy a čím vám tak učarovala, že jste zůstal až dodnes?

S tím dovršováním bych byl dost opatrný, prostě tady sedím už dost dlouho, pár věcí se tedy zákonitě nastřádalo. Do Ostravy mě přivedla nabídka Michala Przebindy převzít po něm umělecké šéfování v Divadle Petra Bezruče. Byl jsem v té době na volné noze a mínil expandovat do Polska, takže mě ta nabídka poměrně zaskočila. S Jirkou Krejčím jsme se přihlásili do konkurzu vypsaného magistrátem na provozování DPB, získali jsme víceletý grant a zbytek je poměrně znám. Logickým důsledkem bylo, že jsem se do Ostravy přestěhoval. 

Předtím jsem několikrát pracoval v NDM a v Aréně, cca od začátku devadesátých let. Po třech krásných letech u Bezručů jsem přijal nabídku tehdejšího ředitele Luďka Golata na post šéfa činohry NDM. Přechod na dvě velká jeviště určitě znamenal pohyb po riskantnějším teritoriu. A zároveň i nutnost neustále se něčemu doučovat, neboť terén je jaksi strmější a jištění menší, takže lze snadněji přistát někde na dně rokle zvané divácký nezájem. Více sedadel v hledišti je totiž i závazkem promlouvat k většímu počtu diváků a být více univerzální. Není to jen o velikosti jeviště, ale i o tom – abych to trochu zbanalizoval – že musíte dělat viditelná gesta a mluvit posazeným hlasem. A je tady i další rozměr: přechod z jednosouborového divadla do vícesouborového komplexu je složitý i provozně, neboť se na jednom jevišti musí vměstnat „více divadel pod jednu střechu“, což je jen korektnější pojmenování pro oněch „více kohoutů na jednom smetišti“. Nějak to souvisí s mou zálibou pouštět se do neznámých vod, často dosti studených, což, jak známo, hrozí křečí. Během dosavadních téměř dvaceti sezón jsem přijal činoherní soubor NDM za svůj životní a pokud o některém ze svých angažmá ve třech divadlech mohu říci, že jsem si prožil věci do morku kostí, je to právě tady. Nadále jsem spolupracoval s Bezruči i s Arénou, byl jsem k mání v místě a oba soubory jsem měl vždy rád, to je v podstatě celý příběh.

Scénografie Davida Baziky

David Bazika vsadil na jednoduchost a náznak. Jeho scéna je promyšlenou variací složenou z několika dominantních prvků – dřevěná rampa jako evokace korábu (paluby i podpalubí), videoprojekce v oválném výřezu na zadním plánu, která přináší iluzi moře a neznámých dálek, proměny pomocí zavěšených lamp či závojů, které nás přenesou z přístavu do paláce.

Tereza Cigánková / ostravan.cz

Křest CD

Pět let zpět

Ve středu 8. září proběhl v Divadle „12“ slavnostní křest nového CD Pět let zpět z dílny souboru operety/muzikálu NDM. A jak název prozrazuje, jedná se o záznam písní ze stejnojmenného muzikálu, který uvádíme již druhým rokem.

Kočky se vrací na repertoár

Od 5. listopadu budete moci po delší pauze opět navštívit inscenaci známého tanečního muzikálu Kočky.

Už teď se ale na účinkování v této inscenaci pilně připravují dívky, které vyhrály konkurz na pohybově a pěvecky náročnou roli nejmladší kočky Jeminé!

50 let od Přehlídky divadelní tvorby v Ostravě

15. – 20. listopadu 1971, Ostrava

Přehlídka byla považována za mimořádnou divadelní událost – dala divákům nejen možnost se setkat s osobitou prací osmi divadel, ale i s vynikajícími hereckými výkony – Josefa Mixy, Libuše Havelkové, Marie Vášové, Ljuby Skořepové, Bohuslava Čvančary, Alexandra Postlera, Oldřicha Slavíka, Josefa Karlíka, Libuše Geprtové ad.

Novinové kritiky nešetřily chválou. Označovaly ostravský herecký soubor za znamenitý, vyzdvihovaly herecké výkony Jaroslava Švehlíka, Mileny Asmanové, Anny Kratochvílové, Karla Vochoče a především Vlasty Vlasákové v roli Komisařky v Optimistické tragédii, za kterou získala cenu národního umělce Jaroslava Průchy.