Jules Massenet 1842 – 1912
Manon
Opéra comique
Massenet svou Manon vytvořil vrcholné dílo francouzské lyrické opery, jež od svého vzniku právem zůstává stálou součástí repertoáru světových operních scén. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského se Manon prvně objevila v roce 1923 a její nová inscenace je již čtvrtou v dějinách divadla. Poprvé však tuto operu uvedeme ve francouzském originále, a to v hudebním nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise a režii Jiřího Nekvasila.
Manon
Opéra comique
Jules Massenet 1842–1912
Libreto Henri Meilhac (1830–1897) a Philippe Gille (1831–1901) podle románu abbého Prévosta (1697–1763) L’Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut z roku 1731
„Za Massenetovu Manon bych dal všechny Bachovy Braniborské koncerty a myslím, že bych na té výměně obrovsky vydělal,“ dal se „kacířsky“ slyšet slavný britský dirigent sir Thomas Beecham. Massenet se adaptací slavného románu abbého Prévosta zařadil do zástupu autorů, již v knize nalezli inspiraci pro vlastní tvorbu. Na rozdíl od neméně slavné Pucciniho Manon Lescaut však Massenet sleduje děj literární předlohy důsledněji. Jako skladatel věřil, že zásadní podmínkou ke zkomponování opery s nadčasovým úspěchem byla vyváženost kvalit libreta a hudební složky. Prostřednictvím svého vytříbeného literárního vkusu rozeznal v románu abbého Prévosta mistrovské dílo ve stylu, psychologickém vhledu a přirozené eleganci. Příběh vášnivé lásky mladičké, půvabné Manon a rytíře des Grieuxe narážející na cynismus amorální a zkorumpované francouzské společnosti 18. století zpracoval v rámci ideálu velké francouzské opery a vytvořil grandiózní podívanou, v níž nechybí scény v hostinci, klášteře, casinu nebo scéna s baletem. Úrovní zhudebnění si dílo nezadá s Prévostovým literárním mistrovstvím; hudba je brilantní, rafinovaná, smyslná, avšak pořád v mezích dobrého vkusu. Skladatel v ní zdařile snoubí romantismus s galantním stylem 18. století a charaktery, atmosféru či situace dokáže vyjádřit prostřednictvím znamenité melodické invence a stručných stylizovaných obratů. Massenet svou Manon vytvořil vrcholné dílo francouzské lyrické opery, jež od svého vzniku právem zůstává stálou součástí repertoáru světových operních scén. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského se Manon prvně objevila v roce 1923 a její nová inscenace je již čtvrtou v dějinách divadla. Poprvé však tato opera zazní ve francouzském originále, a to v hudebním nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise a režii Jiřího Nekvasila.
Uvádíme ve francouzském originále s českými a anglickými titulky
Premiéry 28. a 30. dubna 2022 v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka
(jb)
Kostýmní návrhy Simony Rybákové
Manon
Opéra comique
Jules Massenet 1842–1912
Libreto Henri Meilhac (1830–1897) a Philippe Gille (1831–1901) podle románu abbého Prévosta (1697–1763) L’Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut z roku 1731
„Za Massenetovu Manon bych dal všechny Bachovy Braniborské koncerty a myslím, že bych na té výměně obrovsky vydělal,“ dal se „kacířsky“ slyšet slavný britský dirigent sir Thomas Beecham. Massenet se adaptací slavného románu abbého Prévosta zařadil do zástupu autorů, již v knize nalezli inspiraci pro vlastní tvorbu. Na rozdíl od neméně slavné Pucciniho Manon Lescaut však Massenet sleduje děj literární předlohy důsledněji. Jako skladatel věřil, že zásadní podmínkou ke zkomponování opery s nadčasovým úspěchem byla vyváženost kvalit libreta a hudební složky. Prostřednictvím svého vytříbeného literárního vkusu rozeznal v románu abbého Prévosta mistrovské dílo ve stylu, psychologickém vhledu a přirozené eleganci. Příběh vášnivé lásky mladičké, půvabné Manon a rytíře des Grieuxe narážející na cynismus amorální a zkorumpované francouzské společnosti 18. století zpracoval v rámci ideálu velké francouzské opery a vytvořil grandiózní podívanou, v níž nechybí scény v hostinci, klášteře, casinu nebo scéna s baletem. Úrovní zhudebnění si dílo nezadá s Prévostovým literárním mistrovstvím; hudba je brilantní, rafinovaná, smyslná, avšak pořád v mezích dobrého vkusu. Skladatel v ní zdařile snoubí romantismus s galantním stylem 18. století a charaktery, atmosféru či situace dokáže vyjádřit prostřednictvím znamenité melodické invence a stručných stylizovaných obratů. Massenet svou Manon vytvořil vrcholné dílo francouzské lyrické opery, jež od svého vzniku právem zůstává stálou součástí repertoáru světových operních scén. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského se Manon prvně objevila v roce 1923 a její nová inscenace je již čtvrtou v dějinách divadla. Poprvé však tato opera zazní ve francouzském originále, a to v hudebním nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise a režii Jiřího Nekvasila.
Uvádíme ve francouzském originále s českými a anglickými titulky
Premiéry 28. a 30. dubna 2022 v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka
(jb)
Manon
Opéra comique
Jules Massenet 1842–1912
Libreto Henri Meilhac (1830–1897) a Philippe Gille (1831–1901) podle románu abbého Prévosta (1697–1763) L’Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut z roku 1731
„Za Massenetovu Manon bych dal všechny Bachovy Braniborské koncerty a myslím, že bych na té výměně obrovsky vydělal,“ dal se „kacířsky“ slyšet slavný britský dirigent sir Thomas Beecham. Massenet se adaptací slavného románu abbého Prévosta zařadil do zástupu autorů, již v knize nalezli inspiraci pro vlastní tvorbu. Na rozdíl od neméně slavné Pucciniho Manon Lescaut však Massenet sleduje děj literární předlohy důsledněji. Jako skladatel věřil, že zásadní podmínkou ke zkomponování opery s nadčasovým úspěchem byla vyváženost kvalit libreta a hudební složky. Prostřednictvím svého vytříbeného literárního vkusu rozeznal v románu abbého Prévosta mistrovské dílo ve stylu, psychologickém vhledu a přirozené eleganci. Příběh vášnivé lásky mladičké, půvabné Manon a rytíře des Grieuxe narážející na cynismus amorální a zkorumpované francouzské společnosti 18. století zpracoval v rámci ideálu velké francouzské opery a vytvořil grandiózní podívanou, v níž nechybí scény v hostinci, klášteře, casinu nebo scéna s baletem. Úrovní zhudebnění si dílo nezadá s Prévostovým literárním mistrovstvím; hudba je brilantní, rafinovaná, smyslná, avšak pořád v mezích dobrého vkusu. Skladatel v ní zdařile snoubí romantismus s galantním stylem 18. století a charaktery, atmosféru či situace dokáže vyjádřit prostřednictvím znamenité melodické invence a stručných stylizovaných obratů. Massenet svou Manon vytvořil vrcholné dílo francouzské lyrické opery, jež od svého vzniku právem zůstává stálou součástí repertoáru světových operních scén. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského se Manon prvně objevila v roce 1923 a její nová inscenace je již čtvrtou v dějinách divadla. Poprvé však tato opera zazní ve francouzském originále, a to v hudebním nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise a režii Jiřího Nekvasila.
Uvádíme ve francouzském originále s českými a anglickými titulky
Premiéry 28. a 30. dubna 2022 v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka
(jb)
Manon
Opéra comique
Jules Massenet 1842–1912
Libreto Henri Meilhac (1830–1897) a Philippe Gille (1831–1901) podle románu abbého Prévosta (1697–1763) L’Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut z roku 1731
„Za Massenetovu Manon bych dal všechny Bachovy Braniborské koncerty a myslím, že bych na té výměně obrovsky vydělal,“ dal se „kacířsky“ slyšet slavný britský dirigent sir Thomas Beecham. Massenet se adaptací slavného románu abbého Prévosta zařadil do zástupu autorů, již v knize nalezli inspiraci pro vlastní tvorbu. Na rozdíl od neméně slavné Pucciniho Manon Lescaut však Massenet sleduje děj literární předlohy důsledněji. Jako skladatel věřil, že zásadní podmínkou ke zkomponování opery s nadčasovým úspěchem byla vyváženost kvalit libreta a hudební složky. Prostřednictvím svého vytříbeného literárního vkusu rozeznal v románu abbého Prévosta mistrovské dílo ve stylu, psychologickém vhledu a přirozené eleganci. Příběh vášnivé lásky mladičké, půvabné Manon a rytíře des Grieuxe narážející na cynismus amorální a zkorumpované francouzské společnosti 18. století zpracoval v rámci ideálu velké francouzské opery a vytvořil grandiózní podívanou, v níž nechybí scény v hostinci, klášteře, casinu nebo scéna s baletem. Úrovní zhudebnění si dílo nezadá s Prévostovým literárním mistrovstvím; hudba je brilantní, rafinovaná, smyslná, avšak pořád v mezích dobrého vkusu. Skladatel v ní zdařile snoubí romantismus s galantním stylem 18. století a charaktery, atmosféru či situace dokáže vyjádřit prostřednictvím znamenité melodické invence a stručných stylizovaných obratů. Massenet svou Manon vytvořil vrcholné dílo francouzské lyrické opery, jež od svého vzniku právem zůstává stálou součástí repertoáru světových operních scén. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského se Manon prvně objevila v roce 1923 a její nová inscenace je již čtvrtou v dějinách divadla. Poprvé však tato opera zazní ve francouzském originále, a to v hudebním nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise a režii Jiřího Nekvasila.
Uvádíme ve francouzském originále s českými a anglickými titulky
Premiéry 28. a 30. dubna 2022 v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka
(jb)
Zásnuby ve snu
v recenzích
„Soubor opery Národního divadla moravskoslezského připravil skvělou inscenaci, která pobaví publikum a současně bude divadlo skvěle reprezentovat.“
Karla Hofmannová / klasikaplus.cz
„… Marek Šedivý a Adam Sedlický hudebním nastudováním s režisérem Jiřím Nekvasilem v synergickém efektu vzájemné spolupráce celého inscenačního týmu svrchovaně prezentovali nejen uměleckou oprávněnost takových návratů, ale i způsob, jak tehdejší modernu převést na dnešní jeviště a zaujmout současného diváka.“
Helena Havlíková / operaplus.cz
„Představení mělo dynamický spád, ke kterému nemálo přispěla velmi energická taktovka Adama Sedlického, který se společně s Markem Šedivým ujal hudebního nastudování.“
„Uvedení Krásovy opery Národním divadlem moravskoslezským je jedním z těch momentů, u kterých stojí za to být.“
Zásnuby ve snu
V recenzích
„Ostravské Zásnuby ve snu jsou dobrou vizitkou operního souboru a divadla…“
Olga Janáčková / casopisharmonie.cz
„Soubor opery Národního divadla moravskoslezského připravil skvělou inscenaci, která pobaví publikum a současně bude divadlo skvěle reprezentovat.“
Karla Hofmannová / klasikaplus.cz
„Představení mělo dynamický spád, ke kterému nemálo přispěla velmi energická taktovka Adama Sedlického, který se společně s Markem Šedivým ujal hudebního nastudování.“
„Uvedení Krásovy opery Národním divadlem moravskoslezským je jedním z těch momentů, u kterých stojí za to být.“
„… Marek Šedivý a Adam Sedlický hudebním nastudováním s režisérem Jiřím Nekvasilem v synergickém efektu vzájemné spolupráce celého inscenačního týmu svrchovaně prezentovali nejen uměleckou oprávněnost takových návratů, ale i způsob, jak tehdejší modernu převést na dnešní jeviště a zaujmout současného diváka.“
Helena Havlíková / operaplus.cz
(jb)
„Ostravské Zásnuby ve snu jsou dobrou vizitkou operního souboru a divadla…“
Zásnuby ve snu
V recenzích
„Ostravské Zásnuby ve snu jsou dobrou vizitkou operního souboru a divadla…“
Olga Janáčková / casopisharmonie.cz
„Soubor opery Národního divadla moravskoslezského připravil skvělou inscenaci, která pobaví publikum a současně bude divadlo skvěle reprezentovat.“
Karla Hofmannová / klasikaplus.cz
„Představení mělo dynamický spád, ke kterému nemálo přispěla velmi energická taktovka Adama Sedlického, který se společně s Markem Šedivým ujal hudebního nastudování.“
„Uvedení Krásovy opery Národním divadlem moravskoslezským je jedním z těch momentů, u kterých stojí za to být.“
„… Marek Šedivý a Adam Sedlický hudebním nastudováním s režisérem Jiřím Nekvasilem v synergickém efektu vzájemné spolupráce celého inscenačního týmu svrchovaně prezentovali nejen uměleckou oprávněnost takových návratů, ale i způsob, jak tehdejší modernu převést na dnešní jeviště a zaujmout současného diváka.“
Helena Havlíková / operaplus.cz
(jb)
Zásnuby ve snu
V recenzích
„Ostravské Zásnuby ve snu jsou dobrou vizitkou operního souboru a divadla…“
Olga Janáčková / casopisharmonie.cz
„Soubor opery Národního divadla moravskoslezského připravil skvělou inscenaci, která pobaví publikum a současně bude divadlo skvěle reprezentovat.“
Karla Hofmannová / klasikaplus.cz
„Představení mělo dynamický spád, ke kterému nemálo přispěla velmi energická taktovka Adama Sedlického, který se společně s Markem Šedivým ujal hudebního nastudování.“
„Uvedení Krásovy opery Národním divadlem moravskoslezským je jedním z těch momentů, u kterých stojí za to být.“
„… Marek Šedivý a Adam Sedlický hudebním nastudováním s režisérem Jiřím Nekvasilem v synergickém efektu vzájemné spolupráce celého inscenačního týmu svrchovaně prezentovali nejen uměleckou oprávněnost takových návratů, ale i způsob, jak tehdejší modernu převést na dnešní jeviště a zaujmout současného diváka.“
Helena Havlíková / operaplus.cz
(jb)
Dítě a kouzla
V recenzích
„… po režijní, scénické a herecké stránce se inscenačnímu týmu povedlo vykřesat inscenaci plnou života, osvěžujících a invenčních nápadů.“
„Nastudováním opery Dítě a kouzla si Národní divadlo moravskoslezské připsalo další hezkou a zdařilou inscenaci, kterou mohou bez problémů navštívit všechny generace. Že se budou dobře bavit, smát a dojímat, je téměř jisté.“
„Velké uznání za právě takový koncept Operního studia zaslouží především Eva Dřízgová-Jirušová, vedoucí katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity…“
Dítě a kouzla
V recenzích
„… po režijní, scénické a herecké stránce se inscenačnímu týmu povedlo vykřesat inscenaci plnou života, osvěžujících a invenčních nápadů.“
„Nastudováním opery Dítě a kouzla si Národní divadlo moravskoslezské připsalo další hezkou a zdařilou inscenaci, kterou mohou bez problémů navštívit všechny generace. Že se budou dobře bavit, smát a dojímat, je téměř jisté.“
„Velké uznání za právě takový koncept Operního studia zaslouží především Eva
Dřízgová-Jirušová, vedoucí katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity…“
Dítě a kouzla
V recenzích
„… po režijní, scénické a herecké stránce se inscenačnímu týmu povedlo vykřesat inscenaci plnou života, osvěžujících a invenčních nápadů.“
„Nastudováním opery Dítě a kouzla si Národní divadlo moravskoslezské připsalo další hezkou a zdařilou inscenaci, kterou mohou bez problémů navštívit všechny generace. Že se budou dobře bavit, smát a dojímat, je téměř jisté.“
„Velké uznání za právě takový koncept Operního studia zaslouží především Eva
Dřízgová-Jirušová, vedoucí katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity…“
Dítě a kouzla
V recenzích
„… po režijní, scénické a herecké stránce se inscenačnímu týmu povedlo vykřesat inscenaci plnou života, osvěžujících a invenčních nápadů.“
„Nastudováním opery Dítě a kouzla si Národní divadlo moravskoslezské připsalo další hezkou a zdařilou inscenaci, kterou mohou bez problémů navštívit všechny generace. Že se budou dobře bavit, smát a dojímat, je téměř jisté.“
„Velké uznání za právě takový koncept Operního studia zaslouží především Eva
Dřízgová-Jirušová, vedoucí katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity…“
Anton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
František Večeřa (Gajev), Renáta Klemensová (Raněvská) / Foto Martin Kusyn
Z okna je vidět sad, úplně bílý od kvetoucích višní. Teploměr ukazuje tři pod nulou. Takové klima se nedá schvalovat! Šťastný návrat domů. I když vlak měl dvě hodiny zpoždění. To je pořádek!
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
„Cesta z Paříže byla tak dlouhá a já byla celou dobu vzhůru. Ale teď… můj pokoj, moje okno…“
Sára Erlebachová (Aňa), Aneta Klimešová (Varja) / Foto Martin Kusyn
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
„Tak rád bych vám teď na závěr pověděl něco příjemnýho. Ale nám už, panstvo, nezbejvá na dlouhý výklady čas.“
Vladimír Čapka (Simeonov-Piščik), Sára Erlebachová (Aňa), Martin Dědoch (Lopachin), Renáta Klemensová (Raněvská) / Foto Martin Kusyn
„Kdybych se tak mohla zbavit toho balvanu, který mě tíží… Jsem doma! Ale je to ještě náš dům?“
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
Kamila Janovičová (Duňaša), Robert Finta (Jaša) / Foto Martin Kusyn
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
Višňový sad
„Tak, panstvo, máme nejvyšší čas!“
Anoton Pavlovič Čechov 1860–1904
Višňový sad v Národním divadle moravskoslezském je krásný režijně-herecký koncert
Anton Pavlovič Čechov patří mezi autory, kterým ostravská divadelní scéna svědčí. Každá jeho inscenace se těšila zájmu diváků, protože jeho sociální dramata umíme uchopit a přijmout. Chápeme především jeho křehké intimní pohledy na osudy postav. Nejinak je tomu i v inscenaci NDM Višňový sad. Režisér Vojtěch Štěpánek navíc brilantně podchytil autorův smysl pro ironii, a tak nejsme svědky pouhé zkázy dřevnatých vzpomínek, nýbrž prorůstáme skrz hloubku jednotlivých postav do celé kompozice rodinných vztahů. (…)
Netečnost Raněvské v kontrastu s akčností Lopachina, rozdílné sesterské vidění lásky i přehlížení podstatného přes clonu nostalgie a minulosti. To jsou znaky i dnešní doby, a tak pouze kulisy a kostýmy naznačují závan minulosti jinak stále se opakujících mezilidských vztahů.
Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka a dramaturgii Pavla Gejguše zachovává časovou dataci, kterou čtyři dějství vyžadují. Až na lehce přetažený konec má inscenace stabilní tempo, které nepostrádá nic z čechovovské poetiky, a přesto udržuje děj bdělý a naplněný až po okraj. Síla inscenace je především v jednotlivých hercích, kteří svým postavám nejen propůjčují svůj dech, ale přímo s nimi souzní. Až mrazivá je skutečnost, že rolí Raněvské se loučí Renáta Klemensová se svým angažmá v NDM, což dodává její postavě na autenticitě.
Renáta Klemensová v roli Raněvské je krásná, vznešená, zasněná, zraněná a odevzdaná. Své emoce drží distingovaně pod pokličkou a majitelku panství by jí nevěřil málokdo, avšak když se rozohní, na povrch vystoupí její skrytá vášeň. Raněvská se neustále pohybuje po panství jakoby plula na obláčku minulosti a vše okolo ní se děje za jakýmsi pomyslným sklem, přes které matně vidí i slyší, co se děje, ale uniká před tím sama do sebe neschopná pochopit následky marnotratného života. (…)
Výraznou postavou, která neustále narušuje rodinné setkání v domě u višňového sadu, je bezesporu Lopachin. Martin Dědoch jej pojal velmi svědomitě a důsledně si nastudoval proměnu tohoto mladíka z nuzných poměrů, který se dostává nad své pány tím, že jim vezme to jediné, na čem jim záleží, avšak stále s vědomím, že vlastně prohrává v boji o postavení. Postava Lopachina má mnoho vrstev a zákoutí a Martin Dědoch je pojal všechny s naprostou věrohodností. Směšnost jeho postavy s urputností předvést všem svou vážnost ukazuje, jak obtížné je vymanit se z dogmatických škatulek. Na rozdíl od klasického pojetí, Lopachin zde do poslední chvíle nevystupuje jako arogantní podnikatel. Mnohem více je zde rozkreslen jeho vnitřní boj a pocit vítěze, kterým se však necítí v očích Raněvské, jež ho stále vidí jako chudáka. (…)
Celý děj se odehrává v domě u višňového sadu. Ten je pouze jakýmsi symbolem v hledišti. Scéna Milana Davida nemá alternativní charakter, ale věcně ukazuje útroby panství. Jednotlivé segmenty nábytku jsou jakousi paralelou s postavami, všichni jsou v jedné místnost, ale stojí osamoceně v prostoru. Vysoké stěny značí zašlost dávné krásy a nemodernost, která je však prostředkem jakéhosi snového výletu do dětství. Velmi zdařilé jsou kostýmy Hany Knotkové, díky kterým vynikla ženská krása, pařížská móda i mužská elegance.
Višňový sad je krásné představení a jeho tvůrci přesně věděli, co chtějí divákům nabídnout. Jak se bude představení posouvat v čase, to se nechme překvapit, ale už nyní je jasné, že jeho uchopení vyžadovalo zapojení všech na sto procent a do inscenaci se to jasně vepsalo.
Ladislav Vrchovský / ostravan.cz
Režie Vojtěch Štěpánek
Překlad Leoš Suchařípa
Na repertoáru od 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka
Foto Miroslav Bláha
Podcast
Marie Logojdová
Nevracím se. Žiju pro to, co je.
Marie Logojdová
Nevracím se. Žiju pro to, co je.
Marie Logojdová milovala divadlo již od dětství a byla rozhodnuta se mu věnovat. Zprvu se chtěla stát baletkou, to se jí však kvůli nevůli rodičů nepodařilo. Další šance přišla v roce 1972 v podobě přijímacích zkoušek na pražskou DAMU. Marie nenechala nic náhodě, pečlivě se připravila a tentokrát to vyšlo. Po absolutoriu v roce 1976 zamířila do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče. Když však dostala nabídku rozšířit naši dámskou šatnu, ani chvíli neváhala a roku 1982 se stala členkou činohry Národního divadla moravskoslezského.
Maruška (jinak jí totiž nikdo neřekne) příliš často nevzpomíná, nevrací se. Žije pro to, co je. Podcastový rozhovor s Vítem Rolečkem, který vznikl u příležitosti Maruščiných sedmdesátých narozenin, je tak velmi vzácným a osobním ohlédnutím.
Petra Kocmanová
Postavu nedeterminuje její konec, ale její život.
Do povědomí ostravských diváků jste se zapsala už v rámci svého desetiletého angažmá v Komorní scéně Aréna, od září pokračujete v herecké kariéře v činohře NDM. Jak moc velká změna to byla?
Velkou změnu jsem cítila v tempu, do kterého jsem v NDM musela naskočit. Z rodičovské dovolené jsem se vrátila teprve před rokem a byla jsem domluvená s novým šéfem, že si budu budovat vlastní repertoár, že budu mít čas na děti a že věci budeme brát postupně… Nakonec to dopadlo tak, že kolegyně v NDM otěhotněla a já za ni musela chvatně naskočit hned do několika náročných rolí. Zpětně jsem ráda, že to tak bylo, protože díky tomu jsem se s kolektivem velmi rychle sžila a cítím se v NDM v klidu a šťastná. A divadlo dělá podle mě v první řadě kolektiv.
Petra Kocmanová
Postavu nedeterminuje její konec, ale její život.
Do povědomí ostravských diváků jste se zapsala už v rámci svého desetiletého angažmá v Komorní scéně Aréna, od září pokračujete v herecké kariéře v činohře NDM. Jak moc velká změna to byla?
Velkou změnu jsem cítila v tempu, do kterého jsem v NDM musela naskočit. Z rodičovské dovolené jsem se vrátila teprve před rokem a byla jsem domluvená s novým šéfem, že si budu budovat vlastní repertoár, že budu mít čas na děti a že věci budeme brát postupně… Nakonec to dopadlo tak, že kolegyně v NDM otěhotněla a já za ni musela chvatně naskočit hned do několika náročných rolí. Zpětně jsem ráda, že to tak bylo, protože díky tomu jsem se s kolektivem velmi rychle sžila a cítím se v NDM v klidu a šťastná. A divadlo dělá podle mě v první řadě kolektiv.
Ještě jako host jste byla přizvána do inscenace Češky krásné, Česky mé!, kde excelujete v roli Ivany Trumpové. Tato inscenace je specifická tím, že se herci zásadně podíleli na jejím vzniku. Jak jste si k Ivaně hledala cestu?
Už když mi Vojta Štěpánek před skoro dvěma lety volal, že se budou zkoušet Češky, a nabídl mi, že bych v nich mohla hostovat, prozradil mi, že tam bude role Ivany Trumpové, a já si na ni začala okamžitě myslet. Oproti jiným postavám v Češkách Ivana rovnou prohlásí, že si místo „nějakého hraní“ připravila masterclass zaměřený na to, jak se stát stejně úspěšnou jako ona. Přišlo mi to nápadité a vtipné, a navíc nám formát inscenace dával prostor k úpravě textu tak, abychom mohli říct vše, co jsme o Ivaně Trumpové považovali za důležité. S Ivanou je naštěstí dost videí, rozhovorů a článků, které je možné najít a inspirovat se.
Novinkou na repertoáru činohry je inscenace Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, kde vás diváci mohou vidět v roli paní Preisové. Dotýká se vás její příběh víc, když si uvědomíte, že podobný osud potkal řadu židovských obyvatel našeho regionu?
Rosa Preisová představuje v inscenaci jakýsi prototyp, na kterém je vykreslen tragický osud skoro tří tisíců ostravských židů. Pro mě postavu nedeterminuje její konec, ale její život. Rosa je především obyčejná ženská, která si po předčasné smrti manžela a s malým dítětem na krku přeje být šťastná. V textu říká věty „Slyšíte? Já chci ještě žít!“ – a to si myslím je leitmotivem celé postavy. A s tím se můžeme ztotožnit všichni, ne?
(mb)
Rychlý dotazník:
Já ve třech slovech….
3x Plzeň.
Velká, nebo malá scéna?
Prostě scéna!
Proč se věnuju divadlu?
Protože mi to dělá radost a dává smysl.
Kniha, ke které se ráda vracím?
Slovník cizích slov.
Když nejsem v divadle, tak…
Jsem hodně jinde.
Petra Kocmanová
Postavu nedeterminuje její konec, ale její život.
Do povědomí ostravských diváků jste se zapsala už v rámci svého desetiletého angažmá v Komorní scéně Aréna, od září pokračujete v herecké kariéře v činohře NDM. Jak moc velká změna to byla?
Velkou změnu jsem cítila v tempu, do kterého jsem v NDM musela naskočit. Z rodičovské dovolené jsem se vrátila teprve před rokem a byla jsem domluvená s novým šéfem, že si budu budovat vlastní repertoár, že budu mít čas na děti a že věci budeme brát postupně… Nakonec to dopadlo tak, že kolegyně v NDM otěhotněla a já za ni musela chvatně naskočit hned do několika náročných rolí. Zpětně jsem ráda, že to tak bylo, protože díky tomu jsem se s kolektivem velmi rychle sžila a cítím se v NDM v klidu a šťastná. A divadlo dělá podle mě v první řadě kolektiv.
Ještě jako host jste byla přizvána do inscenace Češky krásné, Česky mé!, kde excelujete v roli Ivany Trumpové. Tato inscenace je specifická tím, že se herci zásadně podíleli na jejím vzniku. Jak jste si k Ivaně hledala cestu?
Už když mi Vojta Štěpánek před skoro dvěma lety volal, že se budou zkoušet Češky, a nabídl mi, že bych v nich mohla hostovat, prozradil mi, že tam bude role Ivany Trumpové, a já si na ni začala okamžitě myslet. Oproti jiným postavám v Češkách Ivana rovnou prohlásí, že si místo „nějakého hraní“ připravila masterclass zaměřený na to, jak se stát stejně úspěšnou jako ona. Přišlo mi to nápadité a vtipné, a navíc nám formát inscenace dával prostor k úpravě textu tak, abychom mohli říct vše, co jsme o Ivaně Trumpové považovali za důležité. S Ivanou je naštěstí dost videí, rozhovorů a článků, které je možné najít a inspirovat se.
Novinkou na repertoáru činohry je inscenace Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, kde vás diváci mohou vidět v roli paní Preisové. Dotýká se vás její příběh víc, když si uvědomíte, že podobný osud potkal řadu židovských obyvatel našeho regionu?
Rosa Preisová představuje v inscenaci jakýsi prototyp, na kterém je vykreslen tragický osud skoro tří tisíců ostravských židů. Pro mě postavu nedeterminuje její konec, ale její život. Rosa je především obyčejná ženská, která si po předčasné smrti manžela a s malým dítětem na krku přeje být šťastná. V textu říká věty „Slyšíte? Já chci ještě žít!“ – a to si myslím je leitmotivem celé postavy. A s tím se můžeme ztotožnit všichni, ne?
(mb)
Blíží se premiéra
baletní Carmen
„Na postavě Carmen se mi především líbí, jakým způsobem miluje – netradičně, pokrokově…“
Jiří Pokorný
Tvůrci ostravského pojetí vycházeli z původního operního libreta autorů Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho založeného na stejnojmenné novele Prospera Mériméa. Volnou inspirací byly zejména po hudební stránce různé verze Ščedrinovy baletní suity a některá výrazná filmová nebo scénická ztvárnění, např. Carlose Saury a Matse Eka. Příběh obdobně jako jejich předchůdci staví na Carmen, Josém a Micaele, které se zde dostává jména Lady M. Slunnou španělskou Sevillu počátku 19. století střídá noční klub industriálního města současnosti, dramatické napětí díla se však neztrácí, možná právě naopak…
Carmen
Blíží se baletní premiéra
„Na postavě Carmen se mi především líbí, jakým způsobem miluje – netradičně, pokrokově. Je krutá, ale neumí nenávidět. Je volná, nespoutaná a vždy neúnavně bojuje za svou ženskost a vlastní svobodu. Na rozdíl od Josého, který pro svou zaostalost, sebestřednost a tradiční vnímání lásky na základě doby propadá bezradnému stavu vlastní mysli a prohrává svůj jediný boj. Boj sám se sebou.“
Jiří Pokorný
Smyslný a vášnivý balet Carmen uvedeme v choreografii Jiřího Pokorného, který se do Ostravy vrací po čtyřech letech: v listopadu 2018 úspěšně přenesl z holandského souboru NDT2 choreografii Útěk obra, která byla součástí inscenace Vzlety a pády.
Tvůrci ostravského pojetí vycházeli z původního operního libreta autorů Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho založeného na stejnojmenné novele Prospera Mériméa. Volnou inspirací byly zejména po hudební stránce různé verze Ščedrinovy baletní suity a některá výrazná filmová nebo scénická ztvárnění, např. Carlose Saury a Matse Eka. Příběh obdobně jako jejich předchůdci staví na Carmen, Josém a Micaele, které se zde dostává jména Lady M. Slunnou španělskou Sevillu počátku 19. století střídá noční klub industriálního města současnosti, dramatické napětí díla se však neztrácí, možná právě naopak…
Premiéra 12. května 2022 v Divadle Jiřího Myrona
„Práce s choreografem Jiřím Pokorným je velmi inspirativní! On je inspirativní!“ Shodují se představitelé rolí ústředního milostného trojúhelníku – Carmen, Don José i Lady M. Jak své postavy sólisté vnímají?
NATALIA ADAMSKA (Carmen)
Carmen má spoustu milenců (je to pro ni naprosto normální věc) a má proti sobě skrytě intrikující rivalku. Je to silná a nezávislá žena, která nikomu nechce ublížit, dokud k tomu není donucena. Moc dobře ví, co dělá a myslí si, že je to tak v pořádku. Okolí jí naslouchá a považuje ji za velmi vlivnou. Když někdo ní mluví špatně, ona ho konfrontuje osobně, jde si to s ním vyříkat! Musí být stále středem pozornosti! A neustále svádí Dona Josého…
FRANCESCO FASANO (Don José)
On je zpočátku takový ztracený a dost se v tom plácá. Don José ale opravdu velice miluje Carmen… V příběhu se vyskytuje i jakési Josého alter ego, které se divákovi ukáže celkem jasně a které má spíše negativní vlastnosti – on je zkrátka narcisistní osobnost. Do Carmen se zamilovává tím víc, čím víc se ona dožaduje jeho pozornosti (zpočátku ze zištných důvodů).
SHINO SAKURADO (Lady M)
Lady M vytváří dojem, že je nad věcí. Ve skutečnosti tak moc miluje Dona Josého, že dělá všechny ty špatné věci tak, jak je dělá. I ona si myslí, že koná vždycky správně. Musí si ale připustit, že Carmen je atraktivnější. Věří ale, že ta pravá je ve skutečnosti pro Dona Josého ona. Láska Lady M je sice upřímná a ryzí, ale se všemi včetně Dona Josého manipuluje a nakonec je ráda, že Carmen umírá.
(Celý rozhovor se třemi tanečníky najdete v novém Časopise NDM číslo 57)
(red)
Kostýmní návrhy Marka Cpina
Carmen
Blíží se baletní premiéra
„Na postavě Carmen se mi především líbí, jakým způsobem miluje – netradičně, pokrokově. Je krutá, ale neumí nenávidět. Je volná, nespoutaná a vždy neúnavně bojuje za svou ženskost a vlastní svobodu. Na rozdíl od Josého, který pro svou zaostalost, sebestřednost a tradiční vnímání lásky na základě doby propadá bezradnému stavu vlastní mysli a prohrává svůj jediný boj. Boj sám se sebou.“
Jiří Pokorný
Smyslný a vášnivý balet Carmen uvedeme v choreografii Jiřího Pokorného, který se do Ostravy vrací po čtyřech letech: v listopadu 2018 úspěšně přenesl z holandského souboru NDT2 choreografii Útěk obra, která byla součástí inscenace Vzlety a pády.
Tvůrci ostravského pojetí vycházeli z původního operního libreta autorů Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho založeného na stejnojmenné novele Prospera Mériméa. Volnou inspirací byly zejména po hudební stránce různé verze Ščedrinovy baletní suity a některá výrazná filmová nebo scénická ztvárnění, např. Carlose Saury a Matse Eka. Příběh obdobně jako jejich předchůdci staví na Carmen, Josém a Micaele, které se zde dostává jména Lady M. Slunnou španělskou Sevillu počátku 19. století střídá noční klub industriálního města současnosti, dramatické napětí díla se však neztrácí, možná právě naopak…
Premiéra 12. května 2022 v Divadle Jiřího Myrona
„Práce s choreografem Jiřím Pokorným je velmi inspirativní! On je inspirativní!“ Shodují se představitelé rolí ústředního milostného trojúhelníku – Carmen, Don José i Lady M. Jak své postavy sólisté vnímají?
NATALIA ADAMSKA (Carmen)
Carmen má spoustu milenců (je to pro ni naprosto normální věc) a má proti sobě skrytě intrikující rivalku. Je to silná a nezávislá žena, která nikomu nechce ublížit, dokud k tomu není donucena. Moc dobře ví, co dělá a myslí si, že je to tak v pořádku. Okolí jí naslouchá a považuje ji za velmi vlivnou. Když někdo ní mluví špatně, ona ho konfrontuje osobně, jde si to s ním vyříkat! Musí být stále středem pozornosti! A neustále svádí Dona Josého…
FRANCESCO FASANO (Don José)
On je zpočátku takový ztracený a dost se v tom plácá. Don José ale opravdu velice miluje Carmen… V příběhu se vyskytuje i jakési Josého alter ego, které se divákovi ukáže celkem jasně a které má spíše negativní vlastnosti – on je zkrátka narcisistní osobnost. Do Carmen se zamilovává tím víc, čím víc se ona dožaduje jeho pozornosti (zpočátku ze zištných důvodů).
SHINO SAKURADO (Lady M)
Lady M vytváří dojem, že je nad věcí. Ve skutečnosti tak moc miluje Dona Josého, že dělá všechny ty špatné věci tak, jak je dělá. I ona si myslí, že koná vždycky správně. Musí si ale připustit, že Carmen je atraktivnější. Věří ale, že ta pravá je ve skutečnosti pro Dona Josého ona. Láska Lady M je sice upřímná a ryzí, ale se všemi včetně Dona Josého manipuluje a nakonec je ráda, že Carmen umírá.
(Celý rozhovor se třemi tanečníky najdete v novém Časopise NDM číslo 57)
(red)
„Práce s choreografem Jiřím Pokorným je velmi inspirativní! On je inspirativní!“ Shodují se představitelé rolí ústředního milostného trojúhelníku – Carmen, Don José i Lady M. Jak své postavy sólisté vnímají?
NATALIA ADAMSKA (Carmen)
Carmen má spoustu milenců (je to pro ni naprosto normální věc) a má proti sobě skrytě intrikující rivalku. Je to silná a nezávislá žena, která nikomu nechce ublížit, dokud k tomu není donucena. Moc dobře ví, co dělá a myslí si, že je to tak v pořádku. Okolí jí naslouchá a považuje ji za velmi vlivnou. Když někdo ní mluví špatně, ona ho konfrontuje osobně, jde si to s ním vyříkat! Musí být stále středem pozornosti! A neustále svádí Dona Josého…
FRANCESCO FASANO (Don José)
On je zpočátku takový ztracený a dost se v tom plácá. Don José ale opravdu velice miluje Carmen… V příběhu se vyskytuje i jakési Josého alter ego, které se divákovi ukáže celkem jasně a které má spíše negativní vlastnosti – on je zkrátka narcisistní osobnost. Do Carmen se zamilovává tím víc, čím víc se ona dožaduje jeho pozornosti (zpočátku ze zištných důvodů).
SHINO SAKURADO (Lady M)
Lady M vytváří dojem, že je nad věcí. Ve skutečnosti tak moc miluje Dona Josého, že dělá všechny ty špatné věci tak, jak je dělá. I ona si myslí, že koná vždycky správně. Musí si ale připustit, že Carmen je atraktivnější. Věří ale, že ta pravá je ve skutečnosti pro Dona Josého ona. Láska Lady M je sice upřímná a ryzí, ale se všemi včetně Dona Josého manipuluje a nakonec je ráda, že Carmen umírá.
Carmen
Blíží se baletní premiéra
„Na postavě Carmen se mi především líbí, jakým způsobem miluje – netradičně, pokrokově. Je krutá, ale neumí nenávidět. Je volná, nespoutaná a vždy neúnavně bojuje za svou ženskost a vlastní svobodu. Na rozdíl od Josého, který pro svou zaostalost, sebestřednost a tradiční vnímání lásky na základě doby propadá bezradnému stavu vlastní mysli a prohrává svůj jediný boj. Boj sám se sebou.“
Jiří Pokorný
Smyslný a vášnivý balet Carmen uvedeme v choreografii Jiřího Pokorného, který se do Ostravy vrací po čtyřech letech: v listopadu 2018 úspěšně přenesl z holandského souboru NDT2 choreografii Útěk obra, která byla součástí inscenace Vzlety a pády.
Tvůrci ostravského pojetí vycházeli z původního operního libreta autorů Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho založeného na stejnojmenné novele Prospera Mériméa. Volnou inspirací byly zejména po hudební stránce různé verze Ščedrinovy baletní suity a některá výrazná filmová nebo scénická ztvárnění, např. Carlose Saury a Matse Eka. Příběh obdobně jako jejich předchůdci staví na Carmen, Josém a Micaele, které se zde dostává jména Lady M. Slunnou španělskou Sevillu počátku 19. století střídá noční klub industriálního města současnosti, dramatické napětí díla se však neztrácí, možná právě naopak…
Premiéra 12. května 2022 v Divadle Jiřího Myrona
„Práce s choreografem Jiřím Pokorným je velmi inspirativní! On je inspirativní!“ Shodují se představitelé rolí ústředního milostného trojúhelníku – Carmen, Don José i Lady M. Jak své postavy sólisté vnímají?
NATALIA ADAMSKA (Carmen)
Carmen má spoustu milenců (je to pro ni naprosto normální věc) a má proti sobě skrytě intrikující rivalku. Je to silná a nezávislá žena, která nikomu nechce ublížit, dokud k tomu není donucena. Moc dobře ví, co dělá a myslí si, že je to tak v pořádku. Okolí jí naslouchá a považuje ji za velmi vlivnou. Když někdo ní mluví špatně, ona ho konfrontuje osobně, jde si to s ním vyříkat! Musí být stále středem pozornosti! A neustále svádí Dona Josého…
FRANCESCO FASANO (Don José)
On je zpočátku takový ztracený a dost se v tom plácá. Don José ale opravdu velice miluje Carmen… V příběhu se vyskytuje i jakési Josého alter ego, které se divákovi ukáže celkem jasně a které má spíše negativní vlastnosti – on je zkrátka narcisistní osobnost. Do Carmen se zamilovává tím víc, čím víc se ona dožaduje jeho pozornosti (zpočátku ze zištných důvodů).
SHINO SAKURADO (Lady M)
Lady M vytváří dojem, že je nad věcí. Ve skutečnosti tak moc miluje Dona Josého, že dělá všechny ty špatné věci tak, jak je dělá. I ona si myslí, že koná vždycky správně. Musí si ale připustit, že Carmen je atraktivnější. Věří ale, že ta pravá je ve skutečnosti pro Dona Josého ona. Láska Lady M je sice upřímná a ryzí, ale se všemi včetně Dona Josého manipuluje a nakonec je ráda, že Carmen umírá.
(Celý rozhovor se třemi tanečníky najdete v novém Časopise NDM číslo 57)
(red)
Zkoušky baletu Carmen na baletním sále / Foto Serghei Gherciu
Carmen
Blíží se baletní premiéra
„Na postavě Carmen se mi především líbí, jakým způsobem miluje – netradičně, pokrokově. Je krutá, ale neumí nenávidět. Je volná, nespoutaná a vždy neúnavně bojuje za svou ženskost a vlastní svobodu. Na rozdíl od Josého, který pro svou zaostalost, sebestřednost a tradiční vnímání lásky na základě doby propadá bezradnému stavu vlastní mysli a prohrává svůj jediný boj. Boj sám se sebou.“
Jiří Pokorný
Smyslný a vášnivý balet Carmen uvedeme v choreografii Jiřího Pokorného, který se do Ostravy vrací po čtyřech letech: v listopadu 2018 úspěšně přenesl z holandského souboru NDT2 choreografii Útěk obra, která byla součástí inscenace Vzlety a pády.
Tvůrci ostravského pojetí vycházeli z původního operního libreta autorů Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho založeného na stejnojmenné novele Prospera Mériméa. Volnou inspirací byly zejména po hudební stránce různé verze Ščedrinovy baletní suity a některá výrazná filmová nebo scénická ztvárnění, např. Carlose Saury a Matse Eka. Příběh obdobně jako jejich předchůdci staví na Carmen, Josém a Micaele, které se zde dostává jména Lady M. Slunnou španělskou Sevillu počátku 19. století střídá noční klub industriálního města současnosti, dramatické napětí díla se však neztrácí, možná právě naopak…
Premiéra 12. května 2022 v Divadle Jiřího Myrona
„Práce s choreografem Jiřím Pokorným je velmi inspirativní! On je inspirativní!“ Shodují se představitelé rolí ústředního milostného trojúhelníku – Carmen, Don José i Lady M. Jak své postavy sólisté vnímají?
NATALIA ADAMSKA (Carmen)
Carmen má spoustu milenců (je to pro ni naprosto normální věc) a má proti sobě skrytě intrikující rivalku. Je to silná a nezávislá žena, která nikomu nechce ublížit, dokud k tomu není donucena. Moc dobře ví, co dělá a myslí si, že je to tak v pořádku. Okolí jí naslouchá a považuje ji za velmi vlivnou. Když někdo ní mluví špatně, ona ho konfrontuje osobně, jde si to s ním vyříkat! Musí být stále středem pozornosti! A neustále svádí Dona Josého…
FRANCESCO FASANO (Don José)
On je zpočátku takový ztracený a dost se v tom plácá. Don José ale opravdu velice miluje Carmen… V příběhu se vyskytuje i jakési Josého alter ego, které se divákovi ukáže celkem jasně a které má spíše negativní vlastnosti – on je zkrátka narcisistní osobnost. Do Carmen se zamilovává tím víc, čím víc se ona dožaduje jeho pozornosti (zpočátku ze zištných důvodů).
SHINO SAKURADO (Lady M)
Lady M vytváří dojem, že je nad věcí. Ve skutečnosti tak moc miluje Dona Josého, že dělá všechny ty špatné věci tak, jak je dělá. I ona si myslí, že koná vždycky správně. Musí si ale připustit, že Carmen je atraktivnější. Věří ale, že ta pravá je ve skutečnosti pro Dona Josého ona. Láska Lady M je sice upřímná a ryzí, ale se všemi včetně Dona Josého manipuluje a nakonec je ráda, že Carmen umírá.
(Celý rozhovor se třemi tanečníky najdete v novém Časopise NDM číslo 57)
(red)
Podcast
Jiří Pokorný
Pro mě Carmen není mrcha.
Její láska je velmi čistá.
Foto Miroslav Bláha
Jiří Pokorný
Taneční Carmen má premiéru 12. května a připravuje ji choreograf Jiří Pokorný. Jeho Carmen bude osobitá a originální. Původní příběh posunul Jiří Pokorný do současnosti, zachoval a snad i více zdůraznil u postav jejich charakteristiky. Carmen se v příběhu Jiřího Pokorného stává dívkou sebevědomou, silnou, spíše bezelstnou, nikoli intrikánskou.
Mladý český choreograf pracuje po celém světě a s baletem Národního divadla moravskoslezského spolupracoval poprvé na inscenaci Vzlety a pády před třemi lety. Diváci viděli jeho dílo s názvem Útěk obra. Od té doby se k nám do Ostravy pravidelně vrací a se souborem průběžně pracuje. Práci na baletu Carmen, která bude pro Jiřího Pokorného prvním celovečerním dějovým baletem, přiblíží více našim posluchačům podcast NDM v moderaci Víta Rolečka.
Edith a Marlene
v České televizi
Ve dnech 20. a 21. prosince 2021 proběhlo ve spolupráci s Českou televizí a s finanční podporou Moravskoslezského kraje natáčení Edith a Marlene. S oblíbenou inscenací, kterou čeká v květnu derniéra, se tak budete moci setkat také na svých televizních obrazovkách, konkrétně 16. května ve 20.15 hodin na ČT art!
Edith a Marlene
v České televizi
Ve dnech 20. a 21. prosince 2021 proběhlo ve spolupráci s Českou televizí a s finanční podporou Moravskoslezského kraje natáčení Edith a Marlene. S oblíbenou inscenací, kterou čeká v květnu derniéra, se tak budete moci setkat také na svých televizních obrazovkách, konkrétně 16. května ve 20.15 hodin na ČT art!
Strhující hudební drama o životech dvou velkých osobností 20. století. Drobná Edith Piaf (Hana Fialová) si podmanila Paříž, božské Marlene Dietrich (Eva Zbrožková) se klaněl Hollywood. Obě si získaly celý svět. Ve skutečnosti se tyto dvě ženy potkaly jen na pár chvil. Jedna dokázala svět uhranout svým herectvím, druhá dojmout nádherným zpěvem. Z jejich setkání i životních osudů vznikl příběh plný kontrastů, ženských emocí a nádherné hudby. Inscenace Janusze Klimszy se právem stala jedním z hitů Národního divadla moravskoslezského.
(red)
Oblíbené tváře
v nových rolích
Stejně jako v muzikálech Jesus Christ Superstar či Květiny pro paní Harrisovou i v jarních měsících se dočkáme obohacení v obsazení dvou dalších inscenací. Konkrétně v komorním muzikálu Pět let zpět (The Last Five Years) a v muzikálu West Side Story.
V prvním z uvedených děl, tedy muzikálu Pět let zpět (The Last Five Years) se v roli Catherine Hiatt představí Vendula Příhodová. Její jméno samozřejmě není věrným muzikálovým divákům cizí. Její podmanivý hlas jsme mohli slyšet v inscenacích Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť či Jesus Christ Superstar. Role Cathy v úžasném intimním díle Jasona Roberta Browna je podle jejích vlastních slov vysněná a věříme, že její výkon bude jako vždy originální a strhující.
Dalším nováčkem je Karolína Levková, která se divákům brzy představí jako Maria v muzikálu West Side Story. A přízvisko „nováček“ u ní platí dvojnásob, protože na jevišti Divadla Jiřího Myrona bude stát úplně poprvé. Studentka zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity nadchne svým zpěvem i autentickým hereckým projevem.
Oblíbené tváře
v nových rolích
Stejně jako v muzikálech Jesus Christ Superstar či Květiny pro paní Harrisovou i v jarních měsících se dočkáme obohacení v obsazení dvou dalších inscenací. Konkrétně v komorním muzikálu Pět let zpět (The Last Five Years) a v muzikálu West Side Story.
V prvním z uvedených děl, tedy muzikálu Pět let zpět (The Last Five Years) se v roli Catherine Hiatt představí Vendula Příhodová. Její jméno samozřejmě není věrným muzikálovým divákům cizí. Její podmanivý hlas jsme mohli slyšet v inscenacích Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť či Jesus Christ Superstar. Role Cathy v úžasném intimním díle Jasona Roberta Browna je podle jejích vlastních slov vysněná a věříme, že její výkon bude jako vždy originální a strhující.
Dalším nováčkem je Karolína Levková, která se divákům brzy představí jako Maria v muzikálu West Side Story. A přízvisko „nováček“ u ní platí dvojnásob, protože na jevišti Divadla Jiřího Myrona bude stát úplně poprvé. Studentka zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity nadchne svým zpěvem i autentickým hereckým projevem.
Oběma dámám přejeme v jejich nových úkolech: „Zlomte vaz!“
(tn)
Oblíbené tváře
v nových rolích
Stejně jako v muzikálech Jesus Christ Superstar či Květiny pro paní Harrisovou i v jarních měsících se dočkáme obohacení v obsazení dvou dalších inscenací. Konkrétně v komorním muzikálu Pět let zpět (The Last Five Years) a v muzikálu West Side Story.
V prvním z uvedených děl, tedy muzikálu Pět let zpět (The Last Five Years) se v roli Catherine Hiatt představí Vendula Příhodová. Její jméno samozřejmě není věrným muzikálovým divákům cizí. Její podmanivý hlas jsme mohli slyšet v inscenacích Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť či Jesus Christ Superstar. Role Cathy v úžasném intimním díle Jasona Roberta Browna je podle jejích vlastních slov vysněná a věříme, že její výkon bude jako vždy originální a strhující.
Dalším nováčkem je Karolína Levková, která se divákům brzy představí jako Maria v muzikálu West Side Story. A přízvisko „nováček“ u ní platí dvojnásob, protože na jevišti Divadla Jiřího Myrona bude stát úplně poprvé. Studentka zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity nadchne svým zpěvem i autentickým hereckým projevem.
Oběma dámám přejeme v jejich nových úkolech: „Zlomte vaz!“
(tn)
Mel Brooks
Výročí Producentů
Dne 19. dubna 2001 měl v broadwayském divadle St. James Theatre světovou premiéru muzikál Producenti (The Producers). Nebýt téměř dvouleté přestávky, kterou si vynutila pandemie koronaviru, mohli jsme dvacetileté výročí této události oslavit ostravskou premiérou Producentů na prknech Divadla Jiřího Myrona. Na tu se nakonec můžeme těšit v říjnu. Ještě než se tak stane, nám ale dovolte lehce nahlédnout pod pokličku muže, který má toto legendární dílo na svědomí – Mela Brookse.
Výročí Producentů
Dne 19. dubna 2001 měl v broadwayském divadle St. James Theatre světovou premiéru muzikál Producenti (The Producers). Nebýt téměř dvouleté přestávky, kterou si vynutila pandemie koronaviru, mohli jsme dvacetileté výročí této události oslavit ostravskou premiérou Producentů na prknech Divadla Jiřího Myrona. Na tu se nakonec můžeme těšit v říjnu. Ještě než se tak stane, nám ale dovolte lehce nahlédnout pod pokličku muže, který má toto legendární dílo na svědomí – Mela Brookse.
Americký režisér, herec, producent a skladatel, původním jménem Melvin Kaminsky, se narodil v červnu roku 1926 židovským manželům (otec byl Němec, matka Ukrajinka). Odmalička se věnoval hudbě, hrál na klavír a na bicí. Aktivně se jako voják americké armády zapojil do druhé světové války, což se později odráželo v celé jeho tvorbě. Je jedním z mála lidí, kteří se mohou pyšnit čtyřmi nejprestižnějšími cenami na světě – Tony, Emmy, Grammy a Oscar. I ve svých úctyhodných pětadevadesáti letech je stále umělecky aktivní. Před rokem složil píseň k dokumentárnímu filmu Automat, kterou i sám nazpíval.
Nás ale spíš zajímá jeho první autorský film, kterým byli v roce 1968 právě Producenti. Abychom pochopili veškeré důvody vzniku tohoto filmu, je dobré se ponořit do atmosféry poválečných Spojených států amerických.
Stejně jako všichni mladí Američané i mladí Židé se v USA připojili k rostoucímu mládežnickému hnutí té doby. Účastnili se demonstrací za občanská práva, připojovali se k hnutí za svobodu projevu a pomáhali organizovat nespočet protestů proti eskalující válce ve Vietnamu. Starší generace naproti tomu postupně přijala svůj nově nalezený středostavovský status, což jejich potomci radikálně odmítali.
Producenti reflektovali tato generační a politická rozdělení mnoha způsoby. Film byl součástí vlny černého, drsného humoru, která v šedesátých letech výrazně ovlivňovala americkou kulturu. Komici té doby (Elaine May a Mike Nichols, Mort Sahl a Lenny Bruce) se stali celonárodně známými díky tomu, že se nebáli témat jako rasismus, duševní choroby a válka. Spisovatelé Joseph Heller a Kurt Vonnegut v této době plnili stejnou funkci v beletrii. Literární kritik Morris Dickstein nazval tuto černohumornou vlnu jako éru „směsi komedie a teroru“. Černý humor byl zvláště oblíbený v řadách studentů. Mladí aktivisté začali otevřeně protestovat proti absurditám politiky svých rodičů a humoristé té doby se podobně těšili z prolamování tabu, která otřásala tehdejší buržoazií.
Producenti si vzali na paškál jedno konkrétní tabu poválečné Ameriky: nacistický režim. Během války samotné byl výsměch nacismu a jeho představitelům známým a častým rysem americké popkultury. Lidé takový humor považovali za součást válečné strategie. Po válce však tento druh humoru ztratil onu bezprostřední funkci válečné zbraně a zesměšňování válečných hrůz se naopak stalo trochu nežádoucí. Mel Brooks je ale především provokatér a po celou dobu své bohaté kariéry dokazuje, že žádné téma není natolik svaté, aby nemohlo být řádně zesměšněno. Což také geniálně předvedl v hudebním čísle Hitler je úsvit, v němž vlastně postavil na roveň americkou společnost a nacistické Německo. Svou prezentací hákového kříže, do detailu propracovaných kostýmů ve stylu německého kýče, v nichž mladé ženy nosily na hlavě preclíky, klobásy i pivní tácky, se Brooksovi podařila významná a výstižná srovnání mezi spektakulárním stylem na Broadwayi a leskem fašistických přehlídek. Brooksův portrét upjatého a nevkusného středostavovského publika, které bouřlivě přijímá hru Hitler je úsvit, představuje americkou buržoazii jako necitlivou, nevkusnou a tak amorální, že by možná byla ochotna přijmout fašismus samotný, kdyby byl prezentovaný hravou nebo vtipnou formou. Ve své podstatě přesně tak, jak byl zpočátku v Německu vnímán skutečný Hitler – jako neškodná a komická figurka.
Úspěch filmu na sebe nenechal dlouho čekat a pro mnoho skalních fanoušků se stal kultovním, i když se pochopitelně – jak to u kontroverzních filmů bývá – setkal s nejednou kritickou odezvou. Mela Brookse nicméně tento počin vynesl do popředí tehdejšího filmového světa, čehož využil ve svých dalších dílech. Nutno říct, že tak kontroverzní téma, jaké se objevilo v Producentech, už Brooks neotevíral, svůj typický humor však ve svých filmech zanechal a dále rozvíjel. Zaměřil se především na parodie, z nichž jmenujme western Ohnivá sedla, Mladý Frankenstein (později také převeden do muzikálové verze), Němý film, Bláznivý příběh Robina Hooda či Drákuloviny.
Samotnou kapitolou je pak uvedení broadwayské verze Producentů v roce 2001, na niž vzpomínáme v úvodu článku. Brooks se zkrátka vrátil k osvědčenému tématu, přidal pár hudebních čísel a aktualizoval to hlavní – cíl posměchu v podobě Adolfa Hitlera. Už to nemohl být rozverný příznivec hippies (což byl funkční klíč v šedesátých letech). Potřeboval tuto postavu přetavit do něčeho, co americkou společností rezonovalo stejně jako tenkrát „květinové děti“. Tak udělal z Adolfa Hitlera jednoduše homosexuála. A trefil se… Původní broadwayská verze se dočkala 2502 repríz. Téma druhé světové války společností už tolik nerezonovalo, nicméně to hlavní fungovalo stále – publikum se směje a aplauduje něčemu, co je ve své podstatě děsivé a nelidské. O to naléhavěji tento paradox vyznívá s „živým“ divadelním publikem, které tak dostává šanci zamyslet se nad tím, čemu to vlastně tleská.
Úspěch Producentů Mel Brooks stvrdil ještě novou filmovou verzí v roce 2005. Tento film je současnému publiku asi nejblíž i kvůli hvězdnému obsazení v čele s Umou Thurman v roli Ully. Dá se říct, že tato verze je přesnou kopií jevištní předlohy. Mel Brooks je tedy mimo jiné prvním režisérem, který natočil remake svého vlastního filmu s čtyřicetiletým odstupem.
(tn)
Americký režisér, herec, producent a skladatel, původním jménem Melvin Kaminsky, se narodil v červnu roku 1926 židovským manželům (otec byl Němec, matka Ukrajinka). Odmalička se věnoval hudbě, hrál na klavír a na bicí. Aktivně se jako voják americké armády zapojil do druhé světové války, což se později odráželo v celé jeho tvorbě. Je jedním z mála lidí, kteří se mohou pyšnit čtyřmi nejprestižnějšími cenami na světě – Tony, Emmy, Grammy a Oscar. I ve svých úctyhodných pětadevadesáti letech je stále umělecky aktivní. Před rokem složil píseň k dokumentárnímu filmu Automat, kterou i sám nazpíval.
Nás ale spíš zajímá jeho první autorský film, kterým byli v roce 1968 právě Producenti. Abychom pochopili veškeré důvody vzniku tohoto filmu, je dobré se ponořit do atmosféry poválečných Spojených států amerických.
Stejně jako všichni mladí Američané i mladí Židé se v USA připojili k rostoucímu mládežnickému hnutí té doby. Účastnili se demonstrací za občanská práva, připojovali se k hnutí za svobodu projevu a pomáhali organizovat nespočet protestů proti eskalující válce ve Vietnamu. Starší generace naproti tomu postupně přijala svůj nově nalezený středostavovský status, což jejich potomci radikálně odmítali.
Producenti reflektovali tato generační a politická rozdělení mnoha způsoby. Film byl součástí vlny černého, drsného humoru, která v šedesátých letech výrazně ovlivňovala americkou kulturu. Komici té doby (Elaine May a Mike Nichols, Mort Sahl a Lenny Bruce) se stali celonárodně známými díky tomu, že se nebáli témat jako rasismus, duševní choroby a válka. Spisovatelé Joseph Heller a Kurt Vonnegut v této době plnili stejnou funkci v beletrii. Literární kritik Morris Dickstein nazval tuto černohumornou vlnu jako éru „směsi komedie a teroru“. Černý humor byl zvláště oblíbený v řadách studentů. Mladí aktivisté začali otevřeně protestovat proti absurditám politiky svých rodičů a humoristé té doby se podobně těšili z prolamování tabu, která otřásala tehdejší buržoazií.
Producenti si vzali na paškál jedno konkrétní tabu poválečné Ameriky: nacistický režim. Během války samotné byl výsměch nacismu a jeho představitelům známým a častým rysem americké popkultury. Lidé takový humor považovali za součást válečné strategie. Po válce však tento druh humoru ztratil onu bezprostřední funkci válečné zbraně a zesměšňování válečných hrůz se naopak stalo trochu nežádoucí.
Výročí Producentů
Dne 19. dubna 2001 měl v broadwayském divadle St. James Theatre světovou premiéru muzikál Producenti (The Producers). Nebýt téměř dvouleté přestávky, kterou si vynutila pandemie koronaviru, mohli jsme dvacetileté výročí této události oslavit ostravskou premiérou Producentůna prknech Divadla Jiřího Myrona. Na tu se nakonec můžeme těšit v říjnu. Ještě než se tak stane, nám ale dovolte lehce nahlédnout pod pokličku muže, který má toto legendární dílo na svědomí – Mela Brookse.
Americký režisér, herec, producent a skladatel, původním jménem Melvin Kaminsky, se narodil v červnu roku 1926 židovským manželům (otec byl Němec, matka Ukrajinka). Odmalička se věnoval hudbě, hrál na klavír a na bicí. Aktivně se jako voják americké armády zapojil do druhé světové války, což se později odráželo v celé jeho tvorbě. Je jedním z mála lidí, kteří se mohou pyšnit čtyřmi nejprestižnějšími cenami na světě – Tony, Emmy, Grammy a Oscar. I ve svých úctyhodných pětadevadesáti letech je stále umělecky aktivní. Před rokem složil píseň k dokumentárnímu filmu Automat, kterou i sám nazpíval.
Nás ale spíš zajímá jeho první autorský film, kterým byli v roce 1968 právě Producenti. Abychom pochopili veškeré důvody vzniku tohoto filmu, je dobré se ponořit do atmosféry poválečných Spojených států amerických.
Stejně jako všichni mladí Američané i mladí Židé se v USA připojili k rostoucímu mládežnickému hnutí té doby. Účastnili se demonstrací za občanská práva, připojovali se k hnutí za svobodu projevu a pomáhali organizovat nespočet protestů proti eskalující válce ve Vietnamu. Starší generace naproti tomu postupně přijala svůj nově nalezený středostavovský status, což jejich potomci radikálně odmítali.
Producenti reflektovali tato generační a politická rozdělení mnoha způsoby. Film byl součástí vlny černého, drsného humoru, která v šedesátých letech výrazně ovlivňovala americkou kulturu. Komici té doby (Elaine May a Mike Nichols, Mort Sahl a Lenny Bruce) se stali celonárodně známými díky tomu, že se nebáli témat jako rasismus, duševní choroby a válka. Spisovatelé Joseph Heller a Kurt Vonnegut v této době plnili stejnou funkci v beletrii. Literární kritik Morris Dickstein nazval tuto černohumornou vlnu jako éru „směsi komedie a teroru“. Černý humor byl zvláště oblíbený v řadách studentů. Mladí aktivisté začali otevřeně protestovat proti absurditám politiky svých rodičů a humoristé té doby se podobně těšili z prolamování tabu, která otřásala tehdejší buržoazií.
Producenti si vzali na paškál jedno konkrétní tabu poválečné Ameriky: nacistický režim. Během války samotné byl výsměch nacismu a jeho představitelům známým a častým rysem americké popkultury. Lidé takový humor považovali za součást válečné strategie. Po válce však tento druh humoru ztratil onu bezprostřední funkci válečné zbraně a zesměšňování válečných hrůz se naopak stalo trochu nežádoucí. Mel Brooks je ale především provokatér a po celou dobu své bohaté kariéry dokazuje, že žádné téma není natolik svaté, aby nemohlo být řádně zesměšněno. Což také geniálně předvedl v hudebním čísle Hitler je úsvit, v němž vlastně postavil na roveň americkou společnost a nacistické Německo. Svou prezentací hákového kříže, do detailu propracovaných kostýmů ve stylu německého kýče, v nichž mladé ženy nosily na hlavě preclíky, klobásy i pivní tácky, se Brooksovi podařila významná a výstižná srovnání mezi spektakulárním stylem na Broadwayi a leskem fašistických přehlídek. Brooksův portrét upjatého a nevkusného středostavovského publika, které bouřlivě přijímá hru Hitler je úsvit, představuje americkou buržoazii jako necitlivou, nevkusnou a tak amorální, že by možná byla ochotna přijmout fašismus samotný, kdyby byl prezentovaný hravou nebo vtipnou formou. Ve své podstatě přesně tak, jak byl zpočátku v Německu vnímán skutečný Hitler – jako neškodná a komická figurka.
Úspěch filmu na sebe nenechal dlouho čekat a pro mnoho skalních fanoušků se stal kultovním, i když se pochopitelně – jak to u kontroverzních filmů bývá – setkal s nejednou kritickou odezvou. Mela Brookse nicméně tento počin vynesl do popředí tehdejšího filmového světa, čehož využil ve svých dalších dílech. Nutno říct, že tak kontroverzní téma, jaké se objevilo v Producentech, už Brooks neotevíral, svůj typický humor však ve svých filmech zanechal a dále rozvíjel. Zaměřil se především na parodie, z nichž jmenujme western Ohnivá sedla, Mladý Frankenstein (později také převeden do muzikálové verze), Němý film, Bláznivý příběh Robina Hooda či Drákuloviny.
Samotnou kapitolou je pak uvedení broadwayské verze Producentů v roce 2001, na niž vzpomínáme v úvodu článku. Brooks se zkrátka vrátil k osvědčenému tématu, přidal pár hudebních čísel a aktualizoval to hlavní – cíl posměchu v podobě Adolfa Hitlera. Už to nemohl být rozverný příznivec hippies (což byl funkční klíč v šedesátých letech). Potřeboval tuto postavu přetavit do něčeho, co americkou společností rezonovalo stejně jako tenkrát „květinové děti“. Tak udělal z Adolfa Hitlera jednoduše homosexuála. A trefil se… Původní broadwayská verze se dočkala 2502 repríz. Téma druhé světové války společností už tolik nerezonovalo, nicméně to hlavní fungovalo stále – publikum se směje a aplauduje něčemu, co je ve své podstatě děsivé a nelidské. O to naléhavěji tento paradox vyznívá s „živým“ divadelním publikem, které tak dostává šanci zamyslet se nad tím, čemu to vlastně tleská.
Úspěch Producentů Mel Brooks stvrdil ještě novou filmovou verzí v roce 2005. Tento film je současnému publiku asi nejblíž i kvůli hvězdnému obsazení v čele s Umou Thurman v roli Ully. Dá se říct, že tato verze je přesnou kopií jevištní předlohy. Mel Brooks je tedy mimo jiné prvním režisérem, který natočil remake svého vlastního filmu s čtyřicetiletým odstupem.
(tn)
Mel Brooks je ale především provokatér a po celou dobu své bohaté kariéry dokazuje, že žádné téma není natolik svaté, aby nemohlo být řádně zesměšněno. Což také geniálně předvedl v hudebním čísle Hitler je úsvit, v němž vlastně postavil na roveň americkou společnost a nacistické Německo. Svou prezentací hákového kříže, do detailu propracovaných kostýmů ve stylu německého kýče, v nichž mladé ženy nosily na hlavě preclíky, klobásy i pivní tácky, se Brooksovi podařila významná a výstižná srovnání mezi spektakulárním stylem na Broadwayi a leskem fašistických přehlídek. Brooksův portrét upjatého a nevkusného středostavovského publika, které bouřlivě přijímá hru Hitler je úsvit, představuje americkou buržoazii jako necitlivou, nevkusnou a tak amorální, že by možná byla ochotna přijmout fašismus samotný, kdyby byl prezentovaný hravou nebo vtipnou formou. Ve své podstatě přesně tak, jak byl zpočátku v Německu vnímán skutečný Hitler – jako neškodná a komická figurka.
Úspěch filmu na sebe nenechal dlouho čekat a pro mnoho skalních fanoušků se stal kultovním, i když se pochopitelně – jak to u kontroverzních filmů bývá – setkal s nejednou kritickou odezvou. Mela Brookse nicméně tento počin vynesl do popředí tehdejšího filmového světa, čehož využil ve svých dalších dílech. Nutno říct, že tak kontroverzní téma, jaké se objevilo v Producentech, už Brooks neotevíral, svůj typický humor však ve svých filmech zanechal a dále rozvíjel. Zaměřil se především na parodie, z nichž jmenujme western Ohnivá sedla, Mladý Frankenstein (později také převeden do muzikálové verze), Němý film, Bláznivý příběh Robina Hooda či Drákuloviny.
Samotnou kapitolou je pak uvedení broadwayské verze Producentů v roce 2001, na niž vzpomínáme v úvodu článku. Brooks se zkrátka vrátil k osvědčenému tématu, přidal pár hudebních čísel a aktualizoval to hlavní – cíl posměchu v podobě Adolfa Hitlera. Už to nemohl být rozverný příznivec hippies (což byl funkční klíč v šedesátých letech). Potřeboval tuto postavu přetavit do něčeho, co americkou společností rezonovalo stejně jako tenkrát „květinové děti“. Tak udělal z Adolfa Hitlera jednoduše homosexuála. A trefil se… Původní broadwayská verze se dočkala 2502 repríz. Téma druhé světové války společností už tolik nerezonovalo, nicméně to hlavní fungovalo stále – publikum se směje a aplauduje něčemu, co je ve své podstatě děsivé a nelidské. O to naléhavěji tento paradox vyznívá s „živým“ divadelním publikem, které tak dostává šanci zamyslet se nad tím, čemu to vlastně tleská.
Úspěch Producentů Mel Brooks stvrdil ještě novou filmovou verzí v roce 2005. Tento film je současnému publiku asi nejblíž i kvůli hvězdnému obsazení v čele s Umou Thurman v roli Ully. Dá se říct, že tato verze je přesnou kopií jevištní předlohy. Mel Brooks je tedy mimo jiné prvním režisérem, který natočil remake svého vlastního filmu s čtyřicetiletým odstupem.
Výročí Producentů
Dne 19. dubna 2001 měl v broadwayském divadle St. James Theatre světovou premiéru muzikál Producenti (The Producers). Nebýt téměř dvouleté přestávky, kterou si vynutila pandemie koronaviru, mohli jsme dvacetileté výročí této události oslavit ostravskou premiérou Producentůna prknech Divadla Jiřího Myrona. Na tu se nakonec můžeme těšit v říjnu. Ještě než se tak stane, nám ale dovolte lehce nahlédnout pod pokličku muže, který má toto legendární dílo na svědomí – Mela Brookse.
Americký režisér, herec, producent a skladatel, původním jménem Melvin Kaminsky, se narodil v červnu roku 1926 židovským manželům (otec byl Němec, matka Ukrajinka). Odmalička se věnoval hudbě, hrál na klavír a na bicí. Aktivně se jako voják americké armády zapojil do druhé světové války, což se později odráželo v celé jeho tvorbě. Je jedním z mála lidí, kteří se mohou pyšnit čtyřmi nejprestižnějšími cenami na světě – Tony, Emmy, Grammy a Oscar. I ve svých úctyhodných pětadevadesáti letech je stále umělecky aktivní. Před rokem složil píseň k dokumentárnímu filmu Automat, kterou i sám nazpíval.
Nás ale spíš zajímá jeho první autorský film, kterým byli v roce 1968 právě Producenti. Abychom pochopili veškeré důvody vzniku tohoto filmu, je dobré se ponořit do atmosféry poválečných Spojených států amerických.
Stejně jako všichni mladí Američané i mladí Židé se v USA připojili k rostoucímu mládežnickému hnutí té doby. Účastnili se demonstrací za občanská práva, připojovali se k hnutí za svobodu projevu a pomáhali organizovat nespočet protestů proti eskalující válce ve Vietnamu. Starší generace naproti tomu postupně přijala svůj nově nalezený středostavovský status, což jejich potomci radikálně odmítali.
Producenti reflektovali tato generační a politická rozdělení mnoha způsoby. Film byl součástí vlny černého, drsného humoru, která v šedesátých letech výrazně ovlivňovala americkou kulturu. Komici té doby (Elaine May a Mike Nichols, Mort Sahl a Lenny Bruce) se stali celonárodně známými díky tomu, že se nebáli témat jako rasismus, duševní choroby a válka. Spisovatelé Joseph Heller a Kurt Vonnegut v této době plnili stejnou funkci v beletrii. Literární kritik Morris Dickstein nazval tuto černohumornou vlnu jako éru „směsi komedie a teroru“. Černý humor byl zvláště oblíbený v řadách studentů. Mladí aktivisté začali otevřeně protestovat proti absurditám politiky svých rodičů a humoristé té doby se podobně těšili z prolamování tabu, která otřásala tehdejší buržoazií.
Producenti si vzali na paškál jedno konkrétní tabu poválečné Ameriky: nacistický režim. Během války samotné byl výsměch nacismu a jeho představitelům známým a častým rysem americké popkultury. Lidé takový humor považovali za součást válečné strategie. Po válce však tento druh humoru ztratil onu bezprostřední funkci válečné zbraně a zesměšňování válečných hrůz se naopak stalo trochu nežádoucí. Mel Brooks je ale především provokatér a po celou dobu své bohaté kariéry dokazuje, že žádné téma není natolik svaté, aby nemohlo být řádně zesměšněno. Což také geniálně předvedl v hudebním čísle Hitler je úsvit, v němž vlastně postavil na roveň americkou společnost a nacistické Německo. Svou prezentací hákového kříže, do detailu propracovaných kostýmů ve stylu německého kýče, v nichž mladé ženy nosily na hlavě preclíky, klobásy i pivní tácky, se Brooksovi podařila významná a výstižná srovnání mezi spektakulárním stylem na Broadwayi a leskem fašistických přehlídek. Brooksův portrét upjatého a nevkusného středostavovského publika, které bouřlivě přijímá hru Hitler je úsvit, představuje americkou buržoazii jako necitlivou, nevkusnou a tak amorální, že by možná byla ochotna přijmout fašismus samotný, kdyby byl prezentovaný hravou nebo vtipnou formou. Ve své podstatě přesně tak, jak byl zpočátku v Německu vnímán skutečný Hitler – jako neškodná a komická figurka.
Úspěch filmu na sebe nenechal dlouho čekat a pro mnoho skalních fanoušků se stal kultovním, i když se pochopitelně – jak to u kontroverzních filmů bývá – setkal s nejednou kritickou odezvou. Mela Brookse nicméně tento počin vynesl do popředí tehdejšího filmového světa, čehož využil ve svých dalších dílech. Nutno říct, že tak kontroverzní téma, jaké se objevilo v Producentech, už Brooks neotevíral, svůj typický humor však ve svých filmech zanechal a dále rozvíjel. Zaměřil se především na parodie, z nichž jmenujme western Ohnivá sedla, Mladý Frankenstein (později také převeden do muzikálové verze), Němý film, Bláznivý příběh Robina Hooda či Drákuloviny.
Samotnou kapitolou je pak uvedení broadwayské verze Producentů v roce 2001, na niž vzpomínáme v úvodu článku. Brooks se zkrátka vrátil k osvědčenému tématu, přidal pár hudebních čísel a aktualizoval to hlavní – cíl posměchu v podobě Adolfa Hitlera. Už to nemohl být rozverný příznivec hippies (což byl funkční klíč v šedesátých letech). Potřeboval tuto postavu přetavit do něčeho, co americkou společností rezonovalo stejně jako tenkrát „květinové děti“. Tak udělal z Adolfa Hitlera jednoduše homosexuála. A trefil se… Původní broadwayská verze se dočkala 2502 repríz. Téma druhé světové války společností už tolik nerezonovalo, nicméně to hlavní fungovalo stále – publikum se směje a aplauduje něčemu, co je ve své podstatě děsivé a nelidské. O to naléhavěji tento paradox vyznívá s „živým“ divadelním publikem, které tak dostává šanci zamyslet se nad tím, čemu to vlastně tleská.
Úspěch Producentů Mel Brooks stvrdil ještě novou filmovou verzí v roce 2005. Tento film je současnému publiku asi nejblíž i kvůli hvězdnému obsazení v čele s Umou Thurman v roli Ully. Dá se říct, že tato verze je přesnou kopií jevištní předlohy. Mel Brooks je tedy mimo jiné prvním režisérem, který natočil remake svého vlastního filmu s čtyřicetiletým odstupem.
(tn)
Podcast
Martina Vlčková
Po divadle se mi stýská moc
Foto Miroslav Bláha
Martina Vlčková
Po divadle se mi stýská moc
Martina Vlčková je rodačkou z Čeladné. Absolvovala sólový zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě u profesorky Elišky Pappové, u níž pokračovala i v magisterském studiu na Fakultě umění Ostravské univerzity, které úspěšně dokončila v květnu 2012.
V Národním divadle moravskoslezském hostovala od roku 2003, angažmá v operetním souboru (dnes muzikál) získala v roce 2007, o rok později se stala jeho sólistkou. Ve zdejším souboru nastudovala mnoho rolí. Patří mezi špičku českých operetních a muzikálových interpretek, o čemž svědčí i čtyři úzké nominace na Cenu Thálie. Za roli Reno Sweeney v muzikálu Děj se co děj (Anything Goes) tuto cenu v roce 2019 získala.
Aktuálně se Martina připravuje na životní roli maminky, a proto poskytla Vítovi Rolečkovi pro podcast NDM exkluzivní rozhovor!
Vraždy a sebevraždy
na jevišti
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty, otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky(2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida.
Vraždy a sebevraždy
To, že je smrt neodvratitelným ukončením každého lidského života, je brzy zřejmé i dětem v útlém věku. Zemřít je přirozené, o čemž se přesvědčila i Emilia Marty, která díky vlastnictví receptu na věčný život v podobě Věci Makropulos tady sice mohla být navždy, ale sama naznala, že: „Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!“
A tak i když všichni víme, že jednoho dne zemřeme (byť si to do posledních chvil nepřipouštíme), je smrt vždy věcí fatální. Samozřejmě především pro zemřelého – ve fyzickém slova smyslu, v tom psychickém zase pro jeho okolí, které se s tímto faktem musí vyrovnat.
Ona fatálnost odchodu ze života se stala odjakživa vítaným námětem pro nejrůznější lidová vyprávění a příběhy, z nichž velice brzy začala čerpat i literatura a divadlo. A především smrt násilná získala záhy v lidovém narativu neotřesitelnou pozici, jejíž atraktivitě mohlo jen máloco konkurovat. A je tomu tak dodnes – stačí si pustit jakýkoliv televizní kanál. Člověk ihned nabude dojmu, že kam se vrtne, tam natrefí na nějakou vraždu, sebevraždu nebo alespoň pokus. Kompletně a opakovaně vyvražděný Midsomer je tím nejkřiklavějším případem. A tak se od počátku věků můžeme prostřednictvím literárních a dnes i audiovizuálních zdrojů setkávat s lidskými příběhy a osudy, které byly libovůlí tvůrců ukončeny rukou vraha či rukou vlastní, byla-li situace natolik bezvýchodná, že dle autora nešlo jinak.
Antické drama je takovými smrtmi přímo prošpikováno. Kdo násilně neumřel, jako by ani nežil. Aischylos, Sofokles i Euripidés si v mordovací tematice přímo libovali. Na pohřební stuze oběšená Antigona (1988), rovněž oběšená Oidipova (1956, 2009) matka a manželka Iokasté, Aischylův v lázni zavražděný Agamenón či Oréstés (1994), který zase zavraždí svou matku. Médea (1941, 1965) ozdobou do vlasů a šaty napuštěnými jedem sprovodí ze světa nejen svou sokyni Glauké, ale protože se šaty na nebohé Glauké vznítí, ta uhoří i se svým otcem. Medéii je to ovšem stále málo, a tak zabije i své dva syny, které má s nevěrným vůdcem Argonautů Iásonem.
Výčtem několika antických mrtvol se lehce dostaneme ke klasikovi s dalším slušným „mrtvolným“ skóre, kterým je William Shakespeare. A věru, že se geniální alžbětinec neštítí ničeho. Nejen, že vlastně úplně zbytečně zamorduje Romea a Julii (1920, 1926, 1941, 1950, 1954, 1962, 1973, 1982, 1999, 2007, 2011, 2017) jen proto, že se v jejich příběhu vrší omyl na omyl, ale dlouhého života nepopřeje ani bratranci Julie Tybaltovi, který zabije Romeova přítele Merkucia, aby Romeo následně zabil zase jeho a poté i „soka“ Parise. A veronští milenci? Julie vypije nápoj, po němž vypadá jako mrtvá. Shodou nešťastných náhod se tuto informaci Romeo nedozví, koupí si u lékárníka jed a jde naposledy políbit domněle mrtvou Julii. Pak vypije jed. Julie se probudí vedle mrtvého Romea, zjistí, jak se věci mají, vezme jeho dýku a probodne se.
I v Hamletovi (1930, 1931, 1960, 1988, 2003, 2016) se to mrtvými jen hemží. Starý král Hamlet je zabit jedem nalitým do ucha, královna Gertruda vypije otrávený pohár, který byl původně určen Hamletovi, jenž je v souboji s Laertem zraněn otráveným mečem, ale protože si se svým sokem vymění zbraně, umírá i Laertes. Umírající Hamlet na poslední chvíli stihne zabít krále Claudia, který mu zabil otce, čímž se mordovací kruh uzavře. Nemluvě o zapíchnutém Poloniovi za závěsem, utonulé Ofélii a díky Hamletově dopisu popraveným Rosencrantzovi s Guildensternem. Shakespeare končí, řečeno sportovním hantýrkou, s čistým hracím polem.
Žárlivec Othello uškrtí svou manželku Desdemonu, protože si nechá proradným Jagem (který zase zavraždí svou ženu Emilii) namluvit, že ho Desdemona podvádí. Když zjistí pravdu, sám sebe probodne. Král Lear (1921, 1937, 1996) zapříčiní vraždu své nejmladší dcery Kordélie, Macbeth (1925, 1937, 1948, 1986, 1989, 2004, 2007, 2014) je zabit, Lady Macbeth spáchá sebevraždu, nicméně ve hře zemře násilnou smrtí ještě řada dalších postav. A četné oběti v Shakespearových historických hrách jako například Richard III. či Král Jan snad raději ani nezmiňovat.
Shakespearovým morbidním vrcholem, byť ne zcela notoricky známým, je tragédie Titus Andronicus, která je považována za nejkrvavější a nejhrůznější ze Shakespearových děl. Titulní hrdina Titus zajme gótskou královnu Tamoru a její tři syny. Jednoho z nich obětuje bohům a zbylé dva nechá nakonec zabít a z jejich hlav a rozemletých kostí ukuchtí Tamoře koláč. Vlastní matka tedy ve finále – byť nevědomky – sní své dva syny, takže kromě vražd (ach, jaká nuda) dojde i na kanibalismus. Nemluvě o řadě dalších násilných činů, kterými autor svou hru přímo napěchoval. Tato hra se v Ostravě nikdy nehrála, nicméně na ni odkazovala Studie Titus (Co nás žere) inscenovaná v rámci projektu Shakespeare Ostrava 2016.
Legenda dramatické tvorby, velký William Shakespeare, nechal ve svých hrách zemřít 87 lidí (17 žen a 70 mužů) a jednu mouchu. Coby rekvizity mu posloužily dvě hlavy a uťatá ruka. Z toho 65 lidí bylo zavražděno, 10 spáchalo sebevraždu a jen 12 zemřelo přirozenou smrtí. V této souvislosti nutno podotknout, že ani komedie nebyly mrtvol ušetřeny, byť šlo většinou o přirozené smrti. To se ale netýká Thisby a Pyrama ze Snu noci svatojánské (1920, 1928, 1940, 1957, 1969, 1988, 1994, 2013), jejichž tklivý, smrtí prodchnutý příběh sice nadšeně, nicméně zcela bez talentu a invence odehrají upachtění řemeslníci.
Francouzská dramatika se často drží romantické linie vražd a sebevražd z lásky a cti, případně čerpá z antických témat. A hodně se v ní tráví, jed je na první pohled francouzsky elegantní způsob odchodu ze světa. A tak ať třeba Racine prohlásil, že se „snažil učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích,“ nijak ji to neuchránilo od sebevraždy vypitím jedu. V Ostravě se ale tato tragédie nikdy nehrála, zato se diváci mohli velmi často setkat s dramatizacemi zásadních prozaických děl francouzské literatury jako například Flaubertovy Paní Bovaryové (2017, otrava arzenikem) nebo Dumasovy Královny Margot (2005), v níž postava známé travičky Kateřiny Medicejské s florentským astrologem a alchymistou Reném v zádech využije jím vyrobenou otrávenou mast na rty a otrávenou knihu o lovu, ovšem poněkud tuto hrdinku otráví, že pokaždé se bohužel otráví někdo jiný, než komu byl jed určen.
Rovněž chladný sever disponuje řadou nepřirozených skonů. Henrik Ibsen tak v Divoké kachně (1922) nechá zastřelit se teprve čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou, Heda Gablerová (2008) se rovněž zastřelí sama poté, co se omylem zastřelí její milenec. Vrcholem rafinovanosti jsou pak Ibsenovy Přízraky (2014 v KSA), v nichž matka po vzájemné dohodě morfiem sprovodí ze světa svého syfilitického syna. Možná je tímto dramatem inspirována i nedávno uvedená hra kanadského dramatika Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž naopak syn „pomůže“ zemřít svému nemocnému otci.
Ruská dramatika nezůstává pozadu, ovšem po svém, protože máloco má smysl, takže máloco se skutečně s úspěchem podaří. A tak A. P. Čechov sice nechá v Rackovi (1965, 1989, 2007) nadvakrát zasebevraždit mladého spisovatele Trepleva a Ivan Vojnický, Strýček Váňa (1950, 1998), se zmůže jen na nepovedenou vraždu a sebevraždu. To Dostojevského Raskolnikov je jiný kalibr a už podle názvu jeho příběhu, tedy Zločin a trest (1939, 1990, 2006), na dvojnásobnou vraždu sekerou skutečně dojde. Rusové měli vždy blízko k Francii a na francouzskou „travičskou školu“ navazuje i Arbenin v Maškarádě (1977), když ze žárlivosti otráví svou ženu Ninu zmrzlinou.
Zajímavá je obliba spisovatelů a dramatiků ve specifickém druhu sebevraždy určeném především ženským hrdinkám, a tím jsou skoky. Anna Karenina (1935, 2003) skočí pod vlak, krajčířka Eva z Preissové Gazdiny roby (1942, 1972, 1994) skáče do Dunaje, Káťa Kabanová (1924, 1938, 1949, 1960, 1981, 2001, 2012) do chladných vod řeky Volhy, Odetta do Labutího jezera, Tosca (1921, 1926, 1942, 1950, 1960, 1979, 1998, 2021) zase z hradeb a matka Míly v Osudu (2018) se vrhá z balkonu, přičemž s sebou strhne i dceru.
Ostatně opera, to je jedna násilná smrt vedle druhé. Vražda krále jeho pobočníkem v Maškarním plese (1919, 1927, 1935, 1941, 1952, 1970, 1988, 2019), vražda i sebevražda v Rusalce (1920, 1927, 1929, 1934, 1940, 1946, 1950, 1960, 1965, 1994, 2005, 2019), pod ledem v potoce nalezené zabité dítě Jenůfy v Její pastorkyni (1919, 1923, 1929, 1934, 1940, 1943, 1948, 1952, 1958, 1967, 1973, 1988, 2004), probodnutá Zneuctěná Lukrécie (2017), Donem Josém probodnutá Carmen (1921, 1924, 1931, 1938, 1939, 1950, 1955, 1966, 1978, 1983, 1989, 1995, 2007, 2010), dva zavraždění v Borisi Godunovovi (1927, 1936, 1959, 1982), tři v Lady Macbeth Mcenského újezdu (2018) a mnoho dalších mrtvých.
To české dramatice je spíše bližší jistá poťouchlost, nicméně ani jí se občasná násilná úmrtí nevyhýbají. Nejznámější dramatická vražedkyně je možná i proto Moravačka Maryša (1919, 1925, 1938, 1943, 1952, 1981, 2006), která otráví nenáviděného manžela Vávru kávou od Žida. Kníže Václav a jeho babička kněžna Ludmila zemřou rukama vrahů v Tylově historickém dramatu Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (1964, 2010), krvavou lázní končí Hilbertův Falkenštejn (1968), doktora Galéna v Bílé nemoci (1937) ušlape vzteklý dav a Mahulena v Radúzi a Mahuleně (1922, 1944, 1945, 1953, 1978, 1993) je při své proměně do topolu sťata sekerou.
Čestné místo pro grand finále v rámci makabrální tematiky pak může zaujmout sice původně detektivní próza Agathy Christie Deset malých černoušků (1947, 1988), která se ale dočkala řady dramatizací a uvedení na českých i světových jevištích. Právě v Ostravě byla v roce 1947 uvedena v československé premiéře a zahrnuje smrt hned 40 osob. A pak, že Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (2007 v DPB).
(at)
Foto Miroslav Bláha
Podcast
Alice Kvasnicová
Alice Kvasnicová
Balet byl můj život. Každý den jsem chtěla stát na jevišti.
V pondělí 18. dubna popřejeme k 80. narozeninám emeritní sólistce baletu NDM Alici Kvasnicové, jejíž věrnost ostravskému divadlu trvá již neuvěřitelných šedesát let. V roce 1962 přijala angažmá v tehdejším Státním divadle v Ostravě. Během tří desítek sezón zde odtančila celou řadu rolí a spolupracovala s mnoha tanečními partnery a choreografy. Posledních dvacet let se s ní mohou potkávat diváci ve foyeru a hledišti Divadla Jiřího Myrona, kde působí jako součást hledištního personálu. Neutuchající energie, přísnost k sobě i k ostatním, obrovská píle, ale také sarkastický humor charakterizují naši jubilantku. Rozhovor s Alicí Kvasnicovou připravil pro podcast NDM Vít Roleček.
Světlo pro Mariupol
Світло надії для Маріуполя
Light for Mariupol
Dne 22. 3. 2022 jsme se připojili k výzvě Národního divadla a vytvořili ze svíček před Divadlem Antonína Dvořáka velký nápis „ДЕТИ“ (= rusky „děti“), který měl ochránit před bombardováním úkryt pod divadlem v Mariupolu. (Dne 16. 3. 2022 ruské ozbrojené síly bombardovaly Doněcké oblastní činoherní divadlo v Mariupolu na Ukrajině, které sloužilo jako protiletecký kryt během obléhání Mariupolu a během útoku poskytovalo útočiště až 1200 civilistům. Přestože bylo divadlo výrazně a nezpochybnitelně označeno obrovským nápisem „DĚTI“, nezabránilo to ruským vojákům v útoku…) První svíčku zapálil symbolicky sbormistr opery Yurij Galatenko (původem z Kyjeva) v doprovodu ředitele Jiřího Nekvasila.
Touto událostí „Světlo pro Mariupol“ jsme vysílali dva vzkazy. Jeden symbolický přímo do obléhaného a bombardovaného města: Myslíme na vás! A druhý nám a zejména našim politickým představitelům: Zachraňme Mariupol, hledejme usilovně způsob pomoci tamním lidem!
Světlo pro Mariupol
Dne 22. 3. 2022 jsme se připojili k výzvě Národního divadla a vytvořili ze svíček před Divadlem Antonína Dvořáka velký nápis „ДЕТИ“ (= rusky „děti“), který měl ochránit před bombardováním úkryt pod divadlem v Mariupolu. (Dne 16. 3. 2022 ruské ozbrojené síly bombardovaly Doněcké oblastní činoherní divadlo v Mariupolu na Ukrajině, které sloužilo jako protiletecký kryt během obléhání Mariupolu a během útoku poskytovalo útočiště až 1200 civilistům. Přestože bylo divadlo výrazně a nezpochybnitelně označeno obrovským nápisem „DĚTI“, nezabránilo to ruským vojákům v útoku…) První svíčku zapálil symbolicky sbormistr opery Yurij Galatenko (původem z Kyjeva) v doprovodu ředitele Jiřího Nekvasila.
Touto událostí „Světlo pro Mariupol“ jsme vysílali dva vzkazy. Jeden symbolický přímo do obléhaného a bombardovaného města: Myslíme na vás! A druhý nám a zejména našim politickým představitelům: Zachraňme Mariupol, hledejme usilovně způsob pomoci tamním lidem!
Tříhodinového happeningu se nakonec účastnilo nejen hodně Ostravanů, ale také Ukrajinců, jejichž dojemné a bolestivé příběhy jsme si nad téměř tisícovkou svíček vyslechli. Na základě jejich výpovědí už teď věříme, že jakákoliv forma vyjádření podpory může Ukrajincům pomoci najít sílu do dalších nelehkých dnů.
#SaveMariupol
(ks)
Světlo pro Mariupol
Dne 22. 3. 2022 jsme se připojili k výzvě Národního divadla a vytvořili ze svíček před Divadlem Antonína Dvořáka velký nápis „ДЕТИ“ (= rusky „děti“), který měl ochránit před bombardováním úkryt pod divadlem v Mariupolu. (Dne 16. 3. 2022 ruské ozbrojené síly bombardovaly Doněcké oblastní činoherní divadlo v Mariupolu na Ukrajině, které sloužilo jako protiletecký kryt během obléhání Mariupolu a během útoku poskytovalo útočiště až 1200 civilistům. Přestože bylo divadlo výrazně a nezpochybnitelně označeno obrovským nápisem „DĚTI“, nezabránilo to ruským vojákům v útoku…) První svíčku zapálil symbolicky sbormistr opery Yurij Galatenko (původem z Kyjeva) v doprovodu ředitele Jiřího Nekvasila.
Touto událostí „Světlo pro Mariupol“ jsme vysílali dva vzkazy. Jeden symbolický přímo do obléhaného a bombardovaného města: Myslíme na vás! A druhý nám a zejména našim politickým představitelům: Zachraňme Mariupol, hledejme usilovně způsob pomoci tamním lidem!
Tříhodinového happeningu se nakonec účastnilo nejen hodně Ostravanů, ale také Ukrajinců, jejichž dojemné a bolestivé příběhy jsme si nad téměř tisícovkou svíček vyslechli. Na základě jejich výpovědí už teď věříme, že jakákoliv forma vyjádření podpory může Ukrajincům pomoci najít sílu do dalších nelehkých dnů.
#SaveMariupol
(ks)
Světlo pro Mariupol
Dne 22. 3. 2022 jsme se připojili k výzvě Národního divadla a vytvořili ze svíček před Divadlem Antonína Dvořáka velký nápis „ДЕТИ“ (= rusky „děti“), který měl ochránit před bombardováním úkryt pod divadlem v Mariupolu. (Dne 16. 3. 2022 ruské ozbrojené síly bombardovaly Doněcké oblastní činoherní divadlo v Mariupolu na Ukrajině, které sloužilo jako protiletecký kryt během obléhání Mariupolu a během útoku poskytovalo útočiště až 1200 civilistům. Přestože bylo divadlo výrazně a nezpochybnitelně označeno obrovským nápisem „DĚTI“, nezabránilo to ruským vojákům v útoku…) První svíčku zapálil symbolicky sbormistr opery Yurij Galatenko (původem z Kyjeva) v doprovodu ředitele Jiřího Nekvasila.
Touto událostí „Světlo pro Mariupol“ jsme vysílali dva vzkazy. Jeden symbolický přímo do obléhaného a bombardovaného města: Myslíme na vás! A druhý nám a zejména našim politickým představitelům: Zachraňme Mariupol, hledejme usilovně způsob pomoci tamním lidem!
Tříhodinového happeningu se nakonec účastnilo nejen hodně Ostravanů, ale také Ukrajinců, jejichž dojemné a bolestivé příběhy jsme si nad téměř tisícovkou svíček vyslechli. Na základě jejich výpovědí už teď věříme, že jakákoliv forma vyjádření podpory může Ukrajincům pomoci najít sílu do dalších nelehkých dnů.
#SaveMariupol
(ks)
Profesionálové
mistr osvětlení
Stanislav Dvořák
Série minidokumentů o divadelních profesích
Nedá se svítit, ale na každou činnost by mělo být vidět. Jako první si to uvědomil Hospodin, když zavedl světlo, aby osoby, zvířata a věci byly rozeznatelné. Jak jinak si chcete posvítit na všecky krásy i ošklivosti světa. A je to právě divadelní reflektor, který nakonec osvětlí, o co v daném kuse běží. Tak jako všechno životě, i každé představení musí mít své stinné a světlé stránky. Své o tom ví mistr osvětlení Stanislav Dvořák.
Profesionálové – mistr osvětlení Stanislav Dvořák
Série minidokumentů o divadelních profesích
Nedá se svítit, ale na každou činnost by mělo být vidět. Jako první si to uvědomil Hospodin, když zavedl světlo, aby osoby, zvířata a věci byly rozeznatelné. Jak jinak si chcete posvítit na všecky krásy i ošklivosti světa. A je to právě divadelní reflektor, který nakonec osvětlí, o co v daném kuse běží. Tak jako všechno životě, i každé představení musí mít své stinné a světlé stránky. Své o tom ví mistr osvětlení Stanislav Dvořák.
Rádi bychom vám touto sérií postupně představili jedinečné zaměstnance NDM, kteří žijí svou prací a divadlem. Jejich zkušenosti a dovednosti jsou pro nás nedocenitelné, zvláště v době, kdy se kvalitní řemeslná práce ze společnosti pomalu vytrácí. Tito lidé tvoří základní pilíře všeho divadelního dění, a přesto nejsou jejich jména ani tváře známé či středem pozornosti. Série minidokumentů Profesionálové vám proto představí tyto mimořádné osobnosti a odhalí zajímavá zákoutí divadelního prostředí, zároveň však také vysvětlí, co jednotlivé netradiční profese obnáší.
Sérii pro vás připravuje NDM extra společně s multimediálním oddělením a dramaturgyní a skrytou moderátorkou Sandrou Procházkovou.
(on, ks)
Profesionálové – mistr osvětlení Stanislav Dvořák
Série minidokumentů o divadelních profesích
Nedá se svítit, ale na každou činnost by mělo být vidět. Jako první si to uvědomil Hospodin, když zavedl světlo, aby osoby, zvířata a věci byly rozeznatelné. Jak jinak si chcete posvítit na všecky krásy i ošklivosti světa. A je to právě divadelní reflektor, který nakonec osvětlí, o co v daném kuse běží. Tak jako všechno životě, i každé představení musí mít své stinné a světlé stránky. Své o tom ví mistr osvětlení Stanislav Dvořák.
Rádi bychom vám touto sérií postupně představili jedinečné zaměstnance NDM, kteří žijí svou prací a divadlem. Jejich zkušenosti a dovednosti jsou pro nás nedocenitelné, zvláště v době, kdy se kvalitní řemeslná práce ze společnosti pomalu vytrácí. Tito lidé tvoří základní pilíře všeho divadelního dění, a přesto nejsou jejich jména ani tváře známé či středem pozornosti. Série minidokumentů Profesionálové vám proto představí tyto mimořádné osobnosti a odhalí zajímavá zákoutí divadelního prostředí, zároveň však také vysvětlí, co jednotlivé netradiční profese obnáší.
Sérii pro vás připravuje NDM extra společně s multimediálním oddělením a dramaturgyní a skrytou moderátorkou Sandrou Procházkovou.
(on, ks)
Kateřina Burgertová
Zavřené dveře
Výstava v Galerii současné malby
v Divadle Antonína Dvořáka
Pokoj, olej na plátně, 2019 / Foto Martin Kusyn
Kateřina Burgertová – Zavřené dveře
Ačkoli Kateřina Burgertová (*1986) pochází z Ostravy, s výjimkou účasti na festivalu Kukačka v roce 2019, v jehož rámci vytvořila spolu s Eliškou Fialovou nástěnnou malbu nazvanou Stojí s pěstí, svou tvorbu ve svém rodném městě doposud neprezentovala. Její výstava v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka je tak vlastně jakousi pomyslnou premiérou v jejím rodišti.
Když před deseti lety pořádala pražská galerie 35m2 výstavu kreseb tehdejší čerstvé absolventky malířského ateliéru prof. Petra Kvíčaly na FAVU VUT v Brně, v úvodním textu k výstavě se objevil citát autorčina prohlášení o tom, že „se na malbu teprve toužebně chystá“. Od té doby samozřejmě vytvořila řadu dalších kreseb a pozoruhodných obrazů, z nichž sedm nejnovějších bude součástí prezentace její tvorby v Divadle Antonína Dvořáka. Snad by se tedy dalo říct, že autorčina umělecká touha dochází svého naplnění. Ta její věta ovšem zároveň charakterizuje něco víc než jen vyřčené přání do budoucna. Vystihuje totiž celkový přístup Kateřiny Burgertové k tomu, jak bezpodmínečně svou tvorbu vnímá a postihuje. O chvílích, kdy začíná malovat obraz, mluví jako o situacích plných pochybností, v nichž přitom není kam uhnout. O tvorbě mluví jako o okamžicích, v nichž se mísí radost z nalezení vlastní integrity a úzkost nejistoty. Svůj způsob uměleckého (nejen vizuálního, ale i verbálního) vyjadřování proto neustále ověřuje, zkoumá, zpochybňuje, zavrhuje a zase se k němu vrací. Snaží se snad až úzkostlivě vyhýbat všemu, co by zavánělo nadbíháním módě nebo trendu. Straní se všeho, co by zastíralo vážnost a křehkost toho, co prozkoumá a co hodlá vyjádřit.
V malbách i kresbách zůstává věrná zobrazivému jazyku. V tlumených barevných škálách zobrazuje především to, co ji obklopuje. V melancholicky laděných a dějově vyprázdněných scénách se často objevují atributy důvěrně známého prostředí (dvorek, zahrada, kuchyň, stůl, rozestlaná postel, okno, dveře) transformované do symbolů, v nichž se ukrývá to podstatné – stopy a doteky blízkých, stejně jako symbolika přechodu mezi vnitřním a vnějším, vlastním a cizím, ale také mezi strohou popisností a svobodnou imaginací. I proto se ostravská výstava Kateřiny Burgertové jmenuje Zavřené dveře. Aluze k básni Petra Hrušky Dveře je jistě jen náhodná, ale souznění obrazu a slova zde nádherně rezonuje: „Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem. Teď se ani nehnou.“
(mm)
Kateřina Burgertová / Foto Martin Kusyn
Kateřina Burgertová – Zavřené dveře
Ačkoli Kateřina Burgertová (*1986) pochází z Ostravy, s výjimkou účasti na festivalu Kukačka v roce 2019, v jehož rámci vytvořila spolu s Eliškou Fialovou nástěnnou malbu nazvanou Stojí s pěstí, svou tvorbu ve svém rodném městě doposud neprezentovala. Její výstava v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka je tak vlastně jakousi pomyslnou premiérou v jejím rodišti.
Když před deseti lety pořádala pražská galerie 35m2 výstavu kreseb tehdejší čerstvé absolventky malířského ateliéru prof. Petra Kvíčaly na FAVU VUT v Brně, v úvodním textu k výstavě se objevil citát autorčina prohlášení o tom, že „se na malbu teprve toužebně chystá“. Od té doby samozřejmě vytvořila řadu dalších kreseb a pozoruhodných obrazů, z nichž sedm nejnovějších bude součástí prezentace její tvorby v Divadle Antonína Dvořáka. Snad by se tedy dalo říct, že autorčina umělecká touha dochází svého naplnění. Ta její věta ovšem zároveň charakterizuje něco víc než jen vyřčené přání do budoucna. Vystihuje totiž celkový přístup Kateřiny Burgertové k tomu, jak bezpodmínečně svou tvorbu vnímá a postihuje. O chvílích, kdy začíná malovat obraz, mluví jako o situacích plných pochybností, v nichž přitom není kam uhnout. O tvorbě mluví jako o okamžicích, v nichž se mísí radost z nalezení vlastní integrity a úzkost nejistoty. Svůj způsob uměleckého (nejen vizuálního, ale i verbálního) vyjadřování proto neustále ověřuje, zkoumá, zpochybňuje, zavrhuje a zase se k němu vrací. Snaží se snad až úzkostlivě vyhýbat všemu, co by zavánělo nadbíháním módě nebo trendu. Straní se všeho, co by zastíralo vážnost a křehkost toho, co prozkoumá a co hodlá vyjádřit.
V malbách i kresbách zůstává věrná zobrazivému jazyku. V tlumených barevných škálách zobrazuje především to, co ji obklopuje. V melancholicky laděných a dějově vyprázdněných scénách se často objevují atributy důvěrně známého prostředí (dvorek, zahrada, kuchyň, stůl, rozestlaná postel, okno, dveře) transformované do symbolů, v nichž se ukrývá to podstatné – stopy a doteky blízkých, stejně jako symbolika přechodu mezi vnitřním a vnějším, vlastním a cizím, ale také mezi strohou popisností a svobodnou imaginací. I proto se ostravská výstava Kateřiny Burgertové jmenuje Zavřené dveře. Aluze k básni Petra Hrušky Dveře je jistě jen náhodná, ale souznění obrazu a slova zde nádherně rezonuje: „Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem. Teď se ani nehnou.“
(mm)
Staňte se členem
Mecenášského klubu
Členství v Mecenášském klubu Vám umožňuje vyjádřit svou podporu a náklonost k našemu divadlu zejména prostřednictvím finanční dotací. Přispět můžete nejen na celkovou činnost NDM, ale např. také na zcela konkrétní projekt (inscenaci, sezónu souboru, výstavní činnost, rekonstrukci či modernizaci budov apod.).
Jako poděkování členům klubu nabízíme osobité výhody a benefity šité na míru každému zvlášť.
Staňte se součástí unikátního společenství a poznejte svět „za oponou“. Spojte svou lásku k divadlu a jeho historii s dobrým pocitem z možnosti pomáhat.
Mecenášský klub
Členství v Mecenášském klubu Vám umožňuje vyjádřit svou podporu a náklonost k našemu divadlu zejména prostřednictvím finanční dotací. Přispět můžete nejen na celkovou činnost NDM, ale např. také na zcela konkrétní projekt (inscenaci, sezónu souboru, výstavní činnost, rekonstrukci či modernizaci budov apod.).
Jako poděkování členům klubu nabízíme osobité výhody a benefity šité na míru každému zvlášť. Staňte se součástí unikátního společenství a poznejte svět „za oponou“. Spojte svou lásku k divadlu a jeho historii s dobrým pocitem z možnosti pomáhat.
Dar i trvalý odkaz divadlu můžete poskytnout na základě darovací smlouvy.
Výši daru si určujete sami, ceníme si každého příspěvku!
Přispívat můžete i pravidelně / měsíčně.
Mecenášem se mohou stát rodiny, jednotlivci i firmy.
„Chtěl bych vyjádřit svou vděčnost za podporu Národnímu divadlu moravskoslezskému. Váš příspěvek má pro nás zásadní význam. Děkuji všem našim mecenášům za jejich velkorysost. Děkuji také Vám, kteří nyní zvažujete své budoucí členství v Mecenášském klubu NDM.“
S úctou
Jiří Nekvasil, ředitel
Děkujeme za přečtení Magazínu!
Máte nápad na jeho vylepšení, nebo nám chcete dát zpětnou vazbu?
Pište na
magazin.NDM@ndm.cz
Budeme se těšit na Vaše reakce!
Vaše
NDM
